Letos v prosinci to bude čtyřicet let, co vyšel debut Patti Smith Horses, jedno z nejvýznamnějších alb sedmdesátých let. A zpěvačka se svou kapelou jede turné, na kterém přehrává celou desku od začátku do konce, přičemž mezi doprovodnými muzikanty jsou i dva z těch, kteří byli tehdy v roce 1975 ve studiu: kytarista Lenny Kaye a bubeník Jay Dee Daugherty. 5. srpna s touto show přijede do pražské Archy.
Už od úvodní Glorie bylo jasné, že nás v Barceloně, kde celé turné začínalo, čeká mimořádný zážitek. Kdo viděl Patti Smith vloni na trutnovském festivalu, dobře ví, že zpěvačka i kapela je ve velmi dobré formě. Ale to, co předvedla tentokrát, bylo zcela mimo kategorie. Její zpěv je mladistvě ohebný, energii má jak atomová elektrárna. Zjevně ji čerpá z davu posluchačů, které v textech svými výzvami napřímo oslovuje, a kteří se jí odvděčují tím, že jí doslova visí na rtech.
Patti Smith odzpívala Horses, jak leží a běží. Když závěrečnou Elegii věnovala zemřelým přátelům a mnohé z nich vyjmenovala, byl v tom takový prožitek, že se i největšímu cynikovi muselo svírat hrdlo. Naštěstí úplná tečka, jediná píseň mimo Horses, pozdější Rock’n’roll Nigger, dav ze zádumčivého zamyšelní zase rozskákala. Jestli rock’n’rollové „otroctví“ způsobuje, že je člověk v 68 letech tak „při chuti“ jako Patti Smith, sláva mu.
Ve stínu téhle hodiny, která na zdejší poměry byla načasována netypicky brzo, už od dvacáté do jednadvacáté večerní, už po zbytek pátečně-sobotní noci vlastně zůstali všichni účinkující. Cestou z Patti Smith bylo na jedné z dalších scén možno zachytit finále vystoupení The Julie Ruin, feminního punku v tradici riot grrrls, ale oproti právě slyšenému vlastně působil bezzubě.
Zajímavé alespoň hudebně, nejen odpichem, ale i zajímavými rytmickými a harmonickými postupy, byť s občas bezradnými začátky a konci písniček, byly další dámy Sleater Kinney, dnes už vlastně veteránky s dvacetiletou kariérou za sebou.
Na Primaveře se tradičně daří i písničkářům, Damien Rice, jeden z nejpopulárnějších současných, ovládl hlavní scénu v hlavním čase a svými vlastně přímočarými songysvoje publikum okouzlil. Ze zcela opačného spektra, tedy ze strany zdánlivých „extrémů“, zahráli v pátek kanadští metalisté Voivod, ovšem doby, kdy se svým v podstatě úplně normálním, jen trochu zrychleným neinvenčním rock’n’rollem, patřili k nejtvrdším, už jsou dávno, dávno pryč.
A Primavera samozřejmě taky patří „kytarovkám“ - což je samozřejmě absurdní termín už celé čtvrtstoletí svého používání, nicméně každý si pod ním asi představí to samé. Nejčastěji muziku, jakou hrají třeba angličtí Ride, kteří se obnovili a velké pódium jim svědčilo - bez ohledu na to, že se jedná o retro - úplně stejně jako v minulých letech na témže místě My Bloody Valentine nebo Slowdive.
Kytarovka svého druhu jsou bezesporu i australští The Church. Až někdo přijde na to, jak je možné, že snad všechny kapely z nejmenšího kontinentu (no dobře, s výjimkou AC/DC...) mají ve své hudbě zvláštní posmutnělost, melancholii a jakýsi příkrov, který upouští jenom emoce a melodie, bude zralý na nějakou cenu. The Church mu k tomu mohou být dobřým studijním materiálem.
Primavera Sound 2015, patnáctý ročník nejdůležitějšího kontinentálního festivalu, vrcholí v sobotu. Na programu jsou mimo jiné vystoupení Tori Amos, Swans, Babes in Toyland, Einstürzende Neubauten, Interpol nebo Underworld. Doufejme, že těm všem nevyrazí trumfy z rukou opět Patti Smith. Ve čtyři odpoledne má totiž ještě jedno vystoupení, tentokrát akustické, spojené s autorským čtením.