Hru, kterou režíruje Martin Stropnický a v hlavní roli se objeví Veronika Žilková, napsala Milena Jelínková. Autorka scénáře ke snímku Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo se tématem Adiny Mandlové s přestávkami zabývala deset let.
"V roce 1996 jsem napsala scénář Mandlová. Pak jsem se několikrát pokoušela nalézt finanční prostředky na jeho zfilmování, což se mi nepodařilo. Scénář ležel v šuplíku mezi jinými mými texty. Po pěti letech jsem se pokusila napsat hru, ale po dvaceti stránkách jsem to odložila a psala jiné scénáře. V roce 2006 jsem se poprvé setkala s panem Stropnickým, který o námět projevil zájem. Teprve potom jsem začala na hře pracovat," vysvětluje cestu Adiny na Vinohrady Milena Jelínková.
Adina – čítanka českých dějin
Bouřlivý život herečky, která po válce čelila obvinění z milostného vztahu s říšským protektorem K. H. Frankem a nakonec emigrovala, se v Jelínkové pohledu stal také čítankou moderních českých dějin. Ve filmovém scénáři však Milena Jelínková, žijící mimo vlast již od roku 1961, více vyzdvihovala motiv emigrace.
"Od začátku mi bylo jasné, že na osudu Adiny musím vyložit zvraty a traumata českých dějin. Bez toho by mě to nebavilo," říká autorka. Osou příběhu zůstal emigrantský život Mandlové na Maltě, náhle přetržený velkým pokušením: nabídkou vrátit se do Prahy a objevit se znovu jako herečka na scéně Hudebního divadla v Karlíně. Minulost se však Adině nevrací jen ve vzpomínkách, ale dohání ji i v realitě – obvinění z kolaborace s Němci si s sebou nesla celý život.
"Adina měla krutý osud, ale dokud jsem hru psala, měla jsem pocit, že by se dialogům místy mohli lidé smát. Když jsem hru na zkoušce poprvé viděla na jevišti, uvědomila jsem si, že celá vyznívá tragicky," přemýšlí Jelínková, která věří v určitou nevinnost herečky.
"Neříkám, že Adinu znám. Poznám ale, kde se ve své autobiografii vymlouvá. Chtěla jsem, aby hra byla vyvážená, neboť ona byla velice komplexní osoba. Kdybych ovšem během studia materiálů přišla na důkaz, že měla poměr s K. H. Frankem, přestala by mě zajímat," dodává.
Mandlová ano, Baarová ne
Takže neméně tragický příběh její herecké kolegyně Lídy Baarové, zamilované do Goebbelse, by scenáristku nezaujal? "Autobiografii Baarové jsem přečetla dokonce dříve než Mandlové. Celé mi to přišlo tak bizarní, že by z toho mohl být muzikál jako Kabaret nebo Producenti s jejich Jarem pro Hitlera. Jenže Baarová mě nudila, a i když byla velice krásná a lepší herečka než Mandlová, postrádala jsem u ní sebereflexi. Naopak u Adiny mě zaujalo, jak byla vysoce inteligentní, chladná, ironická, odvážná."
I tak se však scenáristce těžce psaly scény, v nichž se Mandlová skutečně oddá jinému německému okupantovi. "Do jednoho Němce byla zamilovaná a toho jí pak přebrala Nataša Gollová. Do filmu by se to vešlo, ale do divadelní hry ne," říká Jelínková s tím, že musela osekat řadu motivů.
"Například neuvěřitelné detaily o arizaci českého filmu nebo motiv Goebbelse, který se zjevoval v Adinině snu. Některé souvislosti jsem ale ve hře mít musela – například fakt, že Kristián měl premiéru 1. září 1939, v den, kdy invazí do Polska začala válka."
Mileně Jelínkové zkušenost ze života v USA pomohla psát příběh Adiny a s ní českého národa s odstupem. "Doufám, že nebudu obviněna z trpkého pohledu emigrantky. Nevím, jak bude nastavené historické zrcadlo lidem příjemné, ale nechci na nikoho útočit. Vím, že totalita staví lidi před obtížné volby. Neznamená to však, že život v demokracii zbavuje nutnosti rozhodovat."
