Překladatelka Rita Kindlerová miluje Ukrajinu a její literaturu, přátelí se s tamní spisovatelkou Oksanou Zabužko a dostává od ní balíky s knihami současných autorů. Stojí za prvním překladem Zabužčina Polního výzkumu ukrajinského sexu a teď vydala také antologii ukrajinských povídek nazvanou Expres Ukrajina.
Třicet autorů, jejichž ročník narození je rozprostřen mezi léty 1953 a 1980, tu reprezentuje kulturu, kterou se sovětské impérium snažilo mnoho desítek let zahubit. Naštěstí se to nepovedlo.
Jak dlouho jste nápad vydat sbírku ukrajinských povídek nosila v hlavě?
Už asi deset let vím, že tady antologie ukrajinských povídek chybí. Vyšly izraelské nebo norské povídky, ale ukrajinskou literaturu sleduje málokdo. Ukrajinské texty sbírám od roku 1995, problém byl z nich vybrat nebo sehnat další autory, o které jsem stála. Dostat se do knihovny na Ukrajině je pro člověka ze zahraničí neřešitelný problém, trvá hrozně dlouho, než vám vyřídí povolení. I v knihkupectvích je situace komplikovaná, něco dostanete jen v Kyjevě, něco jen ve Lvově. Naštěstí mi přátelé knihy posílají, zrovna čekám na balík od Oksany Zabužko. Problém byl i v tom, že jsem trvala na tom, aby povídky zařazené do antologie byly od autorů píšících ukrajinsky a zároveň žijících na Ukrajině.
Proč?
Na Ukrajině píše řada autorů rusky. Třeba slavný Andrij Kurkov. Přestože je hrdý na to, že je Ukrajinec, píše rusky. A ukrajinsky mluví docela legračně.
Čím to je?
V Rusku a v dalších postsovětských zemích je větší knižní trh. Ale šlo mi i o to podpořit mateřský jazyk Ukrajinců. Ve sbírce je řada autorů z Haliče nebo ze Zakarpatí, pro něž byla ruština i za dob Sovětského svazu cizím jazykem, jakkoli byla ukrajinština potlačovaná. Ukrajinské děti si tenkrát mohly ukrajinštinu zvolit jako nepovinný jazyk až ve čtvrté třídě.
Jak je to teď?
ChudbaZ ukrajinského rozpočtu jde například letos na celou kulturu pět milionů hřiven. To jsou tak dvě operní představení. |
O ukrajinské kultuře prakticky nic nevíme. Jak je na tom?
Kultura ukrajinského národa byla prakticky zlikvidovaná ve 30. letech, bolševici totálně zničili inteligenci. Současná generace se snaží navázat na minulost, ale archivy se otevírají pomalu. Teď se k tomu přidala ekonomická krize, takže tam začínají ve velkém krachovat nakladatelství i knihkupectví. Z ukrajinského rozpočtu jde například letos na celou kulturu pět milionů hřiven, což je asi třináct milionů korun. To jsou tak dvě operní představení. A my si stěžujeme, že naše kultura dostává málo peněz! Máme oproti Ukrajině velkou výhodu v tom, že jsme o literární či obecně o kulturní tradici nepřišli za bolševika úplně, hlavně proto, že čeština jako jazyk zůstala zachovaná. Na rozdíl od ukrajinštiny.
Má ukrajinská literatura své Čapky nebo Seiferty?
Ne. Od konce druhé světové války do 60. let podle mého nic kvalitního od ukrajinských autorů nevyšlo. Pak se objevily první knihy, které byly sice poplatné době, ale i tak to byl zázrak.
To neexistoval ani samizdat?
Samizdat se v sedmdesátých letech sice vyvíjel, hlavně na západní Ukrajině, ale po čistkách mnozí spisovatelé skončili na Sibiři. Po chruščovovské oblevě přelomu 50. a 60. let přišel totiž znovu skoro stalinský zátah na inteligenci. Pak během perestrojky byla situace zase o trochu lepší, možná i trochu volnější než u nás. Paradoxně se v 70. letech pašovaly od nás knihy na Ukrajinu a pak zase zpátky z Ukrajiny k nám. To však mluvíme opravdu jen o západní Ukrajině, na východě se tohle vůbec nedělo.
Jak je to teď?
Generace osmdesátníků – autorů, kteří vstoupili do literatury v 80. letech – je silně poznamenaná Černobylem, který se přidal k šílené únavě ze sovětské nadvlády. Katastrofické vize a vědomí toho, že "to" může bouchnout kdykoli, se odrazily hlavně v poezii. Kritikové mluví o postčernobylské generaci, osobně bych se však přikláněla k tomu, že Černobyl byl jen poslední kapka. Po pádu Sovětského svazu přišla anarchie. Z ní vzešli devadesátníci – současná generace spisovatelů, která píše o totální ztrátě zázemí. Třeba Serhij Žadan. Pro něj jsou charakteristické obrázky ze zapadlých nádražních hal, kde se povalují bezdomovci, pijí, nikdo nikam nesměřuje. Vedle "depresňáků" však existuje i řada jiných proudů, třeba magický realismus.
Můžeme někoho z ukrajinské literatury označit za zjev světového formátu?
Myslím, že několik ukrajinských spisovatelů má našlápnuto k tomu, aby byli světoví, ale postrádají řád, disciplínu, historické zázemí. Třeba Taras Prochasko, který má mimochodem české kořeny, napsal nádhernou knihu, jež obsahuje koncepty mnoha povídek volně seskupených. Místo toho, aby ty super nápady rozvedl do románu, jen tak je pohodil. Když jsem tu knížku četla, házela jsem s ní po bytě, jak mě to štvalo. Základ je to skvělý, ale nedopracovaný. Spousta literátů z oblasti Haliče má například pocit, že když dřív byli součástí Rakouska-Uherska, mohou se bít v prsa a spoléhat na svou dokonalost, navzájem si chválí knihy, každý rok vydávají aspoň jednu. Oksana Zabužko k tomu říká, že to je podobný nesmysl, jako kdyby měla každý rok porodit dítě.
Zrovna ona by přece mohla být ten velký světový zjev.
Ale ona je. Kdybych o ní řekla, že je živoucí klasik, praštila by mě, ale asi už opravdu je. Zabužko je fenomén. Každý rok se umisťuje v přehledu nejvýznamnějších ukrajinských osobností. Její Polní výzkum ukrajinského sexu byl obrovským skandálem a přelomem, který rozdělil celou ukrajinskou společnost, což vlastně trvá dodnes, i když Zabužko už je trochu alergická na to, jak ji pořád spojují s touto jedinou knihou. Klasici na Ukrajině nejsou, Zabužko ano. Ostatně spousta spisovatelek je silnějších než mužští ukrajinští spisovatelé. Jsou zvyklé být pokornější.
