Před Draculou (obálka knihy)
Jenomže ten, kdo by čekal, že se z knihy dozví, kterou krevní skupinu nejraději snídal hrabě Dracula či hrdinové série Stmívání, případně zda jako ochrana před upírem stačí dovážený česnek ze supermarketu nebo je potřeba koupit poctivý český na farmářském trhu, bude zklamán.
Pokud se ale od očekávání senzací oprostí a do knihy se začte, zjistí, že "dějiny upírů" jsou sice vědecká disciplína, v tomto případě specializace antropologie, ale zároveň mimořádně zajímavý obor, který vypráví o sice okrajové, ale o to podivuhodnější sféře lidských dějin.
Ačkoli nese Bracciniho kniha podtitul Archeologie upíra, autor se hmotným, nepsaným památkám věnuje jen velmi okrajově. Vychází především ze psaných zpráv. Dokonce ani lidové slovesnosti, legendám vyprávěným z generace na generaci, vlastně nepopřává tolik sluchu.
Jeho stěžejním pramenem jsou texty. Ať už staro- a středověké, jejichž originální znění i překlady uvádí v závěrečném oddíle knihy, nebo nejrůznější odkazy z dalších literárních dějin, na kterých je vystavěna podstatná část knihy.
Vampyrismus, tedy stručně řečeno víra v návrat zemřelého na svět, se vyskytuje především v jižních a východních oblastech Evropy, kde si boj s nimi brala na mušku pravoslavná církev, ale víceméně nárazově i do takových oblastí jako je Anglie nebo Island.
Braccini uvádí množství způsobů, jakými se existence upírů projevuje, od celkem neškodného "života po životě" přes násilné projevy až po drastické případy jak z hororů. Stejně tak uvádí způsoby boje s nimi, z nichž některými, jako je zničení srdce, se inspirovalo popkulturní zobrazení upíra.
V čem se naopak literární a filmoví upíři od těch tradovaných v byzantských a balkánských oblastech podstatně liší, je jejich strava: krev se na upířím jídelníčku vyskytuje jen velice výjimečně. Ve většině případů jedí upíři stejnou stravu jako jedli za života. A upír z řeckého ostrova Milos byl dokonce vegetarián.
