Kniha s podtitulem Ze dnů "osvobození" v roce 1945 vyšla v roce 1958 v Mnichově, v českém překladu Michaely Škultéty ji nyní vydalo nakladatelství Plus. A čtení vyžaduje od českého čtenáře hodně silné nervy.
Olga Barényiová (1910) začala publikovat za války. Psala česky, vyšly jí například romány Šťastná Jarinka nebo Překrásná země, Národní divadlo uvedlo její hru Zámek Miyajima. Její manžel byl Němec a Pražské povstání prožila na vlastní kůži.
Po válce se dostala do Vídně, do šedesátých let vydala několik německy psaných knih včetně Pražského tance smrti, ale pak se její stopa ztrácí - podle nakladatelské anotace se "o jejích dalších osudech nic neví, nakladatelství, které její knihy vydávalo, již neexistuje". Ani internetové portály nic nesdělují.
Štváči z rozhlasu
Po kompoziční a stylistické stránce je Pražský tanec smrti místy téměř brilantní. Autorka píše v přítomném čase, čímž vyvolává až reportážní dojem. S psychologií hlavních postav, jejichž charakteristiku přináší v úvodu, už je to trochu složitější.
Martin, Emil, Nina, Helena i další působí vykonstruovaně až nevěrohodně, v podstatě jako ilustrace tezí, které si Barényiová vytkla před závorku: kromě vzácných výjimek se Češi za povstání chovali jako krvelačné bestie. A ti, kteří se tak nechovali, to odnášeli společně s Němci.
Z Pražského povstání 1945
Aby bylo jasno: všechno, co Barényiová líčí, se za povstání skutečně dělo: Němci pověšení na kandelábrech či zapáleni, zavražděná nemluvňata, rozdupané těhotné ženy, rozkrádání, rabování. Tu vinu z nás nikdo nesejme.
Problém je v měřítku: jak dospěla k té stovce tisíc v Praze povražděných Němců? Nezbývá než konstatovat, že to je autorská licence. Stejně jako spekulace o tom, že vysílání pražského rozhlasu ("hlas nenávistného knížete" vyzývající k pomstě za Lidice) bylo jen snůškou lží a provokací, což mělo ještě více vyprovokovat běsnící Čechy.
Z Terezína ke kadeřníkovi
Předchozí roky jako by neexistovaly, stejně jako Češi pobití Němci v posledních dnech války. Některé situace jsou podivné. Když pankráckou věznici opouští český mladík s vytlučenými zuby, zůstává to bez komentáře.
Hladoví němečtí vojáci mění s Čechy zbraně za chleba, Židé se vracejí z Terezína jen tak mimochodem. Jedna z protagonistek románu, bohatá Židovka paní Blümeleinová, po útěku z ghetta zamíří v Praze nejprve ke kadeřníkovi, aby si nechala obarvit hlavu na platinoblond.
Možná si někdo položí otázku, proč vlastně Pražský tanec smrti česky vydávat. Myslím, že je to v pořádku. Je to román, ne literatura faktu. Barényiová takto viděla svět. Je to její subjektivní, pro nás iritující pohled, ale je dobré vědět, jak rozdílně se můžou líčit historické události.
