RECENZE: Lang Lang hudbu umí prodat. A posluchač kupuje první jakost

Čtvrteční večer na Pražském jaru bude určitě aspirovat na koncert letošního roku. Obecní dům zaplavil oslnivý zvuk Vídeňských filharmoniků. Navíc s nimi vystoupil i proslulý čínský pianista Lang Lang.

Slavný orchestr z Vídně se v Praze zastavil s programem, jímž vzdává hold Richardu Straussovi, který letos slaví dvojí jubileum. Zněla tedy pouze jeho hudba. Začalo se paradoxně Metamorfózami, skladbou již zestárlého autora, zdrceného pohledem na válkou zničené Německo. Chybí tu vnější nápadnost, zůstává jen hluboká meditace pro smyčce. Skladba vyzněla s jakýmsi něžným smutkem.

Hold Richardu Straussovi

90 %

Interpret: Lang Lang a Vídeňští filharmonici

Místo konání: Obecní dům, Praha

Festival Pražské jaro, 22. května 2014

Pak se šlo zpět v čase k mladému Straussovi a jeho Burlesce pro klavír. Jiskřivé, brilantní dílo plné hudebních žertů je přesně to, co sedí Lang Langovi. Jeho neohraničená technika, škála úhozů od lehounkého po robustní a komunikativní schopnosti tu mohly dostat volný průchod.

Lang Lang hraje, ať už vědomě či podvědomě, trochu na efekt, jak čistě hudební, tak i doprovodný, k němuž patří i rozmáchlá exaltovaná gesta. Skladby jako tato ovšem efekt mají v sobě. Jiným by prospělo méně těla a okázalých kontrastů a více duše, jako třeba Chopinovu Minutovému valčíku, jenž byl prvním přídavkem. S tím druhým, melancholickou náladovou skladbou, by Lang Lang mohl kralovat i kavárnám a barům. Umí hudbu prodat - a posluchač spontánně kupuje. Naštěstí nedostane šmejd.

Orchestr vařil sám

Něco podobného by se koneckonců dalo říci i o Vídeňských filharmonicích, kteří v druhé polovině večera zahráli Straussovy symfonické básně Don Juan a Enšpíglova šibalství. Možná že některé německé orchestry by jim daly závažnější smysl. Nádherný, naleštěný zvuk "Vídeňáků" by se dal vnímat i jako povrchní, nehledě na občasné chybky, ale člověk neodolá a jejich muzikální hru plnou švihu si užívá. Zvlášť když v přídavcích nabídli Straussovy valčíky, originál, který nikdo jiný neumí vyrobit.

Orchestr, který nemá šéfdirigenta, funguje víceméně svépomocně i při hraní. Hodně dirigentů tedy diriguje spíše podle Vídeňských filharmoniků (což je i tak velká prestiž) než naopak. Výjimkou nebyl ani Christoph Eschenbach, jehož výrazná gesta čarovala nad hrncem, v němž bylo dávno uvařeno.