Rád bych se vrátil k událostem uplynulého víkendu, které se týkaly vlajkové výzdoby prezentující 5.ročník Mezinárodního festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě. V médiích již bylo řečeno hodně, ale jednu podstatnou věc bych ještě rád zmínil. Je to konstatování, že grafické ztvárnění festivalové vlajky bylo přinejmenším originální a neotřelé. Ve svém osobním názoru bych šel ještě dál - bylo v podstatě geniální.
Symbolika se přímo nabízí - festival je mezinárodní a motiv státní vlajky je decentním připomenutím národní identity. O tom proč se stal symbolem letošního ročníku trychtýř bylo napsáno mnoho, ale zakomponování trychtýře do státní vlajky je výtvarným vyjádřením, které mě osobně uchvátilo. Samozřejmě, že balancuje někde na hranici přijatelnosti většinou místních obyvatel, ale podle mne je, v kontextu událostí, elegantní a vkusné.
Pokud městská rada rozhodla o stažení vlajek z centra města, vydala se cestou nejmenšího odporu, na což má koneckonců právo. V důsledku se snad nikomu neublížilo a mediální popularizace celého problému udělala pro reklamu festivalu více, než kdyby vlajky vlály na náměstí. Ostatně, jak by vypadaly v těsné blízkosti reálných státních symbolů, toť skutečně otázka.
Jestliže pan Blecha píše, že v případě souhlasu městských činovníků s festivalovou výzdobou by si příště mohl kdokoli vyvěsit jakoukoli verzi státní vlajky (např. hudebníci posetou notami apod.), pak má svým způsobem pravdu. Jsou tu však dvě ale. Nápad vyvěsit po Jihlavě vlajky poseté notami postrádá vtip i tu elementární pointu, kterou právě vlajky festivalu mají. Kromě toho by podobný nápad již nebyl v našem městě originální, takže by jeho realizace žádného soudného člověka snad ani nenapadla.
Druhé ale je spjato s jakousi obavou z výjimečnosti něčeho nevyzkoušeného. Myšlenka, že by si každý občan Jihlavy vyrobil a vyvěsil nějakou zkomolenou verzi státní vlajky se mi jeví stejně absurdní jako myšlenka, že by každý místní občan uspořádal mezinárodní festival dokumentu. Mírně parafrázovaná televizní reklama říká: „Někdo na to má, někdo nemá.“ Jihlavský MFDF je zcela unikátním podnikem v rámci celé naší republiky, a to je právě moment, kdy bychom mu měli přiznat právo osobitějšího přístupu.
Ředitel TV Nova pan Vladimír Železný tvrdí, že popláče-li si babička nad třistašedesátým dílem zdařilé telenovely, nejsou její city o nic méně opravdové a hodnotné než city intelektuála podnícené sledováním náročného dokumentu. V této podobě se s jeho výrokem dá těžko polemizovat. Problém totiž není v citech vesnické babičky, ale v potřebě prezentovat národu kvalitní kulturu v co nejširším spektru, především (jakkoli to zní pateticky) z výchovných důvodů. A to MFDF naplňuje způsobem v Jihlavě málo vídaným.
Jsem aktivním sportovcem, ale představa státní vlajky lemované siluetami běžců mi připadá nevkusná. Útlý trychtýř vklíněný do vlajky ve spojení s filmovým festivalem mi připadá milý a (opět můj názor, který nikomu nevnucuji) v grafickém řešení této vlajky je více nápadu a vtipu než ve všech pořadech Petra Novotného vysílaných na Nově za poslední rok dohromady.
Poslední zajímavý moment skýtají obyvatelé města, kteří překvapeně zvedli oči vzhůru a na vlajce v říjnu tradičně vyvěšované spatřili jakýsi podivný proužek. Těžko jim může mít někdo za zlé, že je to zpočátku vyděsilo. Ale možná, že v klidu domova si mohli nechat vše projít hlavou, sesbírat informace a popřemýšlet. Mnozí tak zřejmě učinili.
Úcta ke státním symbolům samozřejmě není věcí, kterou by bylo radno zlehčovat. Ale posvátná nedotknutelnost hájená se smrtelnou vážností by mohla mít blíž k modlám a fetišismu než k přístupu civilizovaného člověka jednadvacátého století. Nerad bych, aby si někdo vyložil má slova tak, že kdo nesouhlasí se mnou, jde oproti mně. Řada lidí může mít své důvody proč se jim vlajková výzdoba nelíbí, což je naprosto legitimní.
Chtěl jsem jenom poukázat na to, že v každé době se v každé společnosti formuje určitá část populace, která bude bojovat jako o život proti každému novému nápadu. Trochu se bojím, jestli ti největší křiklouni nejsou přesně ti, kteří by před třiaosmdesáti lety stejně vehementně hájili starou dobrou rakouskou orlici. Československo už téměř devět let neexistuje a nám by možná někdy prospělo trochu více nadhledu a smyslu pro humor.
Sečteno a podtrženo - jsem rád, že mohu své názory vyjádřit, a jsem rád, že se mnou mnoho lidí nemusí souhlasit. To je, zaplaťpánbůh, demokracie!
27.10.2001 Eman Hurych, Jihlava