Žert na hranici zákona
Pro právníky je Vaňkův případ jasný: nepožádal dědice o souhlas a ten je nyní přesvědčen, že tahle interpretace na zapřenou jeho předka znevážila. Takže ho klidně může dát k soudu. Vaňkovi vůbec nepomůže, že starý Lada byl dost velký žertéř.
Právo nebrání jen zájmy dědiců, nýbrž i hodnoty vyšší. „Má být národní kulturní dědictví nějakým způsobem nedotknutelné, nebo má být vydáno v šanc? Teď je to žert na zdi - a zítra se bude obrázek prodávat na pohlednicích a na tričkách,“ uvažuje Ivo Telec, jeden ze strůjců autorského zákona. Podle něj by si tak Vaněk na úkor Lady, potažmo nás všech přišel na pěkný balík peněz.
Řeč práva nepřipouští takové termíny jako umělecká svoboda či smrt autorského subjektu. I když Vaněk k Ladovi přistupoval právě v téhle, řekněme kunsthistorické rovině. Ladovo dílo mu přišlo jako obrovská ikona. Jako posvátný předobraz, který si od školní výtvarky nosí v sobě. I když ho někdy dost irituje, je nesmazatelnou a vlastně roztomilou součástí jeho vnímání. Sám Lada je pro něj - právě jako stvořitel ikony - jakousi nadpozemskou bytostí, a ne člověkem, od jehož syna by se dalo čekat vyhrožování soudem kvůli pár obrázkům na výstavě.
Citacemi k originalitě
Kunsthistorik bude Tomáše Vaňka bránit tím, že interpretování cizího díla je jedním z nejčastějších aktů výtvarného umění od začátku dvacátého století. Přičemž duch naší doby, vyžívající se v anarchii, po tvůrci vůbec nechce, aby se původního autora na jeho názor vyptával. „Neautenticita je nejoriginálnějším konceptem posledních let,“ upozorňuje na největší paradox současné výtvarné scény historik a teoretik umění Jiří Ševčík. Cizí obraz si výtvarník může půjčovat stejně legitimně jako třeba tvar krajiny. K vlastnímu originálnímu projevu dochází skrze dílo někoho jiného, skrze jeho interpretaci. „Jak se budeme soudit s vlastníky autorských práv a s ochránci veřejné morálky, když jsou paradoxně kopie obsažnější než originál? ptá se Ševčík.
Ředitelka Moravské galerie Kaliopi Chamonikolasová říká: „Nikdo není originální. Každý se zařazuje do vizuálního jazyka, kde je s někým srovnáván. Kde, třeba i nevědomě, cituje předchozí autory, styly, artefakty.“
Pravda: Vaněk Ladu citoval zcela vědomě. A nepřijde mu na tom nic divného. Jenže podobná praxe nepřišla divná tisícům jeho předchůdců, největší velikány výtvarného umění nevyjímaje. Média takových příkladů uvedla v prvních dnech po zveřejnění Vaňkova případu tolik, až to vypadalo jako soutěž v historických vědomostech výtvarných redaktorů.
Šalamounský strážce morálky
Soudě podle ohlasů veřejnosti, udělala Národní galerie v Praze zakrytím Vaňkových prací dobře. Vaněk byl čtenáři deníků napadán z laciného plagiátorství, z nedostatku invence, z vulgárního parazitování na národním tvůrci. Je přitom zvláštní, co vlastně u nás dokáže společnost k takovým odsudkům výtvarného díla vyburcovat.
V USA a v západní Evropě podobné reakce vyvolává neúcta ke katolické církvi, k obětem holocaustu, nebo k obecně uznávané morálce. Pokud se těchto hodnot nějaký umělec ve výstavě dotkne, dotyčná galerie musí počítat s problémy. Po veřejných protestech třeba ztratí sponzory a potýká se s vládnoucími politiky. Řada takových výstav zavítala do Česka a nebyl s nimi sebemenší problém. Neurazily nás například Serranovy fotky krucifixu v moči ani nechutně vulgární video bratří Chapmanů. Když si včak někdo utahuje z odkazu Josefa Švejka a kocoura Mikeše, je zle. „Je to kvalifikováno jako atak na národního umělce a na Národní galerii jako na národní instituci,“ upozorňuje Ševčík.
Na rozdíl od zahraničních institucí se Národní galerie za „svého“ problematického umělce nepostavila. Raději šalamounsky vyšla vstříc všem výše zmiňovaným pohledům na věc. Právníkům se zavděčila zakrytím díla a tedy znemožněním jeho dalšího šíření. Kunsthistoriky uklidnil ředitel Sbírky moderního a současného umění Tomáš Vlček v televizní „jedenadvacítce“, kde se otevřeně zastal postmoderní svobody v tvorbě - přestože zakrytí Vaňkova díla musel předtím sám schválit.
|
Pětatřicetiletý výtvarník Tomáš Vaněk loni obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého za soubor Particip č. 22 - Interpretace Josefa Lady pomocí šablon. V něm na výstavní panely Veletržního paláce v Praze nasprejoval patnáct Ladových kreseb zvířecích a lidských postav. Polovinu z nich doplnil o pohlavní znaky. Proti Vaňkově dílu vystoupil Ladův vnuk Josef Lada. V autorském zákonu je totiž vymezená takzvaná postmortální ochrana. Dědici zaručuje, že bez jeho souhlasu nikdo nemůže použít dílo jeho předka, jež by bylo tímto použitím zneváženo. Veletržní palác na Ladovu žádost Vaňkovy práce zakryl. Ladův právník Tomáše Vaňka zároveň požádal, aby cyklus již nikdy nevystavoval. |
 Tomáš Vaněk: Particip č. 22 |
 Tomáš Vaněk se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. |
 Cenu Jindřicha Chalupeckého vždycky získali mladí výtvarníci, kteří se prosadili v českých galeriích. Tomáš Vaněk, její nejčerstvější laureát, však pracuje hlavně na ulici. Jeho nasprejované sexistické parafráze Ladových kreseb se mohou objevit kdekoli; třeba i na zdi vašeho domu. |
 Cenu Jindřicha Chalupeckého vždycky získali mladí výtvarníci, kteří se prosadili v českých galeriích. Tomáš Vaněk, její nejčerstvější laureát, však pracuje hlavně na ulici. Jeho nasprejované sexistické parafráze Ladových kreseb se mohou objevit kdekoli; třeba i na zdi vašeho domu. |
 Cenu Jindřicha Chalupeckého vždycky získali mladí výtvarníci, kteří se prosadili v českých galeriích. Tomáš Vaněk, její nejčerstvější laureát, však pracuje hlavně na ulici. Jeho nasprejované sexistické parafráze Ladových kreseb se mohou objevit kdekoli; třeba i na zdi vašeho domu. |
