Hm... se daří něco, co si lze od kohokoli jiného představit jen těžko. Na ploše jediného alba semílají skutečně "živé - mrtvé": melancholické nálady klasiků s nápisy na oknech vlaků, rozpustilý rap na countryové téma s klasicistními smyčci a flétnami, drzou neúctu před čítankovými jmény (za kterou by se na ně nemohl zlobit snad ani ten nejkonzervativnější středoškolský učitel literatury) s potenciálem uhrančivým podáním sfouknout z týchž jmen před očima a ušima mladých posluchačů prach - podobně jako se to podařilo v 70. letech Vladimíru Mišíkovi s Kainarem a Hrabětem.
Samozřejmě, Hm... nejsou a těžko kdy budou takové hvězdy, doba je přece jen výrazně jiná. Ale když si zajdete na některý jejich klubový koncert nebo festivalové vystoupení (skoro všude požívají bez nadsázky kultovního statutu) a vidíte, jak jejich publikum skotačí při "provařené" Wolkerově Baladě o očích topičových, takto jednom z hitů předchozího alba Oběd (2004), nemůžete nemít pocit, že kromě metálu za dobrou zábavu by si Hm... zasloužili i věcnou odměnu za propagaci, na kterou by se měli složit žijící básníci a držitelé autorských práv jejich zemřelých kolegů.
Kdo jsou Hm...
|
Skupina vznikla v roce 1994, doposud natočila tři alba. První dvě vyšla na nezávislé značce g. parrot, třetí s názvem Plán na zimu si kapela vydala vlastním nákladem. Lídrem Hm... je kytarista, zpěvák a skladatel Marek Doubrava, v letech 1995 - 2000 člen populárních Tata Bojs. V současné sestavě jej doplňují houslista a zpěvák Viktor Ekrt, hráč na dechové nástroje a baskytaru Filip Nebřenský a bubeník Tomáš Rejholec. Skupina Hm... se zaměřuje na zhudebňování české i světové poezie, v "portfoliu" má například Jeana-Arthura Rimbauda, Guillaumea Apollinairea, Jaroslava Seiferta, Jiřího Wolkera, Jana Nerudu, Fráňu Šrámka ad.
Básníci, které si Hm... vybrali na nové album, jsou sice rozmanití, mají ale společnou výrazovou osobitost a většinou i - v případě uvedených básní, nikoli celého díla - veršovou pravidelnost. Výjimku tvoří snad jen titulní Rimbaudův Plán na zimu, který není úplně typickým "vzorkem" básníkovy tvorby.
Naopak třeba z Gellnera si Hm... vybrali myšlenkově typické básně, Kuplet o ženské emancipaci a šestou báseň z Radostí života. Z gigantického díla Vítězslava Nezvala si kapela zvolila ke skoro až bláznivému zhudebnění miniaturu Inspirace a jednu z jeho nejslavnějších, byť ctiteli Nezvala - avantgardisty vysmívanou báseň Sbohem a šáteček. K té se Hm... postavili jako k bluesovému textu.
Jestliže verše těchto slavných básníků tvoří jakýsi "mainstream" tvorby Hm... potažmo obsahu alba, je třeba uvést ještě představitele okrajů tohoto hlavního proudu. Na jedné straně to jsou básně, ve kterých jde veškerá legrace stranou (Ortenova U tebe teplo je..., Blatného Znáš dálku...?, Třetí z Monotónních básní Jana Zábrany) - i v nich se ale společně s citlivostí vůči slovu, spojenou s velkou muzikalitou, která je pro Hm... typická, objevuje lehký výrazový nadhled.
A pak zde naopak máme nahrávky, které dokládají, že přes veškeré "vážné zájmy", jako je právě "vysoká poezie", jsou hudebníci z Hm... veselé kopy. La Canzone del Treno zhudebňuje varování před nahýbáním se z oken z českých vlaků, vyloženě kabaretní Sifonový bombometčík je potvrzením, že Petru Kotoušovi, autoru té části textů Hm..., které nejsou vybrány z čítanek či antikvariátních sbírek, nevyschla inspirace.
A vyloženě k popukání, byť asi ne donekonečna, je "sebezpytná" píseň Marka Doubravy Můj příběh, v níž se autor "vyrovnává" s vlastní minulostí i současností mj. slovy: "Já chci rapovat v hustý rapový kapele/Wabiho i Daňka posílat do prdele/to mi ale těžko někdo uvěří když i ten/majk co v ruce svírám držim jak ukulele." Mimochodem, Wabi Daněk přijal úlohu kmotra při křtu tohoto alba, což je pro slavného trampského barda velký bod k dobru.
Skupině Hm... se už potřetí povedlo potvrdit svoje unikátní postavení na české hudební scéně. I když ani hudbou ani texty, natožpak jakýmikoli pózami nedrží takzvaný krok s dobou, i když netancuje, jak standardní klubové publikum píská (o médiích nemluvě), i když předestírá pohled na život, na který podle leckoho dnes "není čas", je aktuální. A bude tak dlouho, dokud bude aktuální krása, poezie... a konec konců i legrace.
Hm...: Plán na zimu
vyd. vlastním nákladem, čas 43:40
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
