Respektive hercům, kteří se na jeden večer převlékli do jejich kůže v Obludáriu Divadla bratří Formanů. Nová kočovná inscenace Petra a Matěje Formanových byla jednoznačným vrcholem šestnáctého ročníku přehlídky, která se počítá mezi nejvýznamnější divadelní události u nás. Zatímco oficiální část festivalu včera skončila, Obludárium na nádvoří plzeňského pivovaru zůstane až do 20. září.
. Obludárium budí strach i smíchZ lásky ke starým cirkusům, šantánům, kabaretům se vyznali bratři Formanovi ve své inscenaci Obludárium. Všechny produkce zmizelých nočních podniků z dob, kdy se do společnosti nosily fraky, chtěly v divácích probouzet zejména emoce: úžas, strach a smích. Přesně to se Obludáriu povedlo. Jde o "senzační" představení plné "atrakcí" v tom nejlepším slova smyslu. S pokleslými žánry si pohrává, skládá jim hold a současně je s nadsázkou - ale bez posměchu - komentuje. |
Jak vymírá vesnice
Plzeňské publikum nejradši chodí na česká divadla a v tomto ohledu jim festival nabídl velký výběr: přehlídka pozvala zahraniční kritiky, kterým chtěla nabídnout reprezentativní průřez z domácí tvorby.
Hned na úvod naservírovala Smrt Pavla I. Městského divadla Brno s vynikajícím výkonem Erika Parduse coby carského diktátora, muže několika tváří - zupáckého krutovládce, udílejícího drakonické tresty za špatně dopnuté knoflíky uniformy, poťouchlého žertéra i něžného, poetického milence. Mezi divácké hity patřil i Hrdina západu pražského Činoherního klubu či komorní opera Národního divadla Zítra se bude... s excelentní Soňou Červenou, kterou publikum odměnilo dlouhými ovacemi.
Na plzeňském festivalu se tuzemské divadlo konfrontuje se zahraničními hosty. Z tohoto střetu vychází obvykle bez šrámů, letos by se dalo říci, že i vítězně. Zaujalo i zahraniční odbornou veřejnost, která si nedala ujít zejména Havlovo Odcházení.
Zahraniční hosté tentokrát přijeli z Chorvatska, Srbska, Slovinska a také ze Sicílie. Záhřebské Divadlo mladých přivezlo chorvatskou inscenaci roku nazvanou Na druhou stranu. Na scéně je olezlá pohovka a na ní se tísní čtyři herci. Matka, její přítelkyně, syn a soused.
V centru pozornosti je matka, nemocná apatická žena, fungující pomocí zažitých stereotypů. Tím provokuje své okolí, které se jí snaží z letargie vytrhnout. Rozehrávání situací však v Plzni úplně nevyšlo a vyznění inscenace zkomplikovaly titulky, které se "zlovolně" předcházely o několik replik.
Jako ze zcela z jiného světa pak působila srbská inscenace slavného bělehradského divadla Atelier 212 Vymírání. Mladý dramatik Dušan Spasojević v ní na osudu dvou rodin vylíčil odumírající svět srbské vesnice, kde rodiče marně schraňují pro své děti grunty, matky trpně snášejí rány od svých mužů a kdekomu "rakije vypálí díru do hlavy".
Stylově čistou inscenaci držely pohromadě soustředěné herecké výkony. Sama hra sice pojmenovává palčivý problém vylidňování venkova, v českém prostředí však svým patosem a silným akcentováním symbolů půdy, kříže a rodiny působila trochu jako z 19. století.
Méně známý Marlowe
Všeobecnou srozumitelnost naopak prokázala silná, emocemi prodchnutá inscenace Můj život italské režisérky Emmy Dante, která je "lamentem" matky za tragicky zesnulým synem. Žal za zemřelým dítětem se v kuse mísí s nezměrným jižanským životním elánem, aniž by jedno s druhým bylo v rozporu.
Typická italská "mamma" (bravurně hraná mladou herečkou), která své syny stejně intenzivně plísní, jako miluje, přijde o benjamínka. Inscenace staví na metaforách a energii herců, jednoduchou zkratkou umí vytvořit mimořádně silný obraz. Syn, který řádí na kole, náhle odhodí bicykl a jedním skokem se ocitne na posteli - katafalku, matka strojí své dítě do bílého jako na zábavu, jenže ve skutečnosti do rakve a finále pak tvoří zběsilý tanec matky s mrtvým synem, nikoli náhodně na hudbu z Řeka Zorby.
Čtveřici "jižních" inscenací uzavřelo Slovinské národní divadlo s hrou alžbětinského dramatika Christophera Marlowa Edvard II. Text u nás hraný jen zřídka je považovaný za první hru, která otevřeně tematizuje homosexualitu, současně je podobně krvavým kolotočem intrik a královražd jako historické hry Shakespearovy. Režisér Diego de Brea vytvořil klipovitý obraz šílenství, krutosti a zmaru, kde jediným opravdovým citem je nepovolená láska.
Program každého festivalu je vždy výsledkem kompromisu technických a finančních podmínek i kalkulace s diváckém zájmem. V Plzni letos obětovali pouliční produkce. Důvody byly nejen finanční, před pár týdny v Plzni skončila přehlídka Na ulici, zaměřená právě na tyto formy umění. Trocha oživení ve formě open-air představení by festivalu přesto neuškodila, vždyť heslo přehlídky "fandíme divadlu" vyžaduje nejen distingované dámy a pány v lóžích, ale i "kotel fanoušků".
