Kožené sado-maso řemení letělo do popelnice stejně jako tílko, na kterém je Tvoje tvář s krvácejícími ústy. Rudé tetování MM, které mám na pravé ruce, si doteďka marně drhnu kartáčem. Bolí to, stejně jako moje duše.
A je to ještě horší. Už dlouho se nestalo, aby člověku bylo vysloveně líto kdysi tak úžasného démona. Asi je hodné uznání, že úspěšně klameš tělem více než deset let. Tvoje postava už vstoupila do dějin komiksového rocku vedle Alice Coopera, Kiss nebo finské kapely Lordi.
Ale chtít po Tobě, abys vytvořil opravdu zajímavý charakter, jako byl třeba Ziggy Stardust Davida Bowieho, je prakticky nemožné. Na koncertu se to ukázalo. Jsi prázdná hororová nádoba, polehávající věčně po pódiu jako raněný pes.
Umíš se nechat nafotit. Před vydáním desky si vždycky najdeš téma, které dobře okecáš. Člověk se pak zeptá: Je to úplný magor, nebo rafinovaný intelektuál? Vždyť v hudbě se učíš od Trenta Reznora a jeho Nine Inch Nails.
Tvoje postava, která by zaměstnala tým psychiatrů z Bohnic, je prý symbolem zvrácenosti a společenského rozkladu. Jo, to je skvělý vklad do showbyznysu.
Zaujala mě i témata na Tvé nové desce Eat Me, Drink Me. Třeba: Hrob z červeného koberce, Ty, já a ďábel jsme trojka, Zmrzačení je nejupřímnější lichotka. A podobně jako Ty jsem se ptal: Opravdu je v pekle horko?
Kdo by pak nechtěl vidět Mansona naživo? Pekelné horko přece musí být na jeho koncertu!
Jsi natolik chytrý, že podobně jako Těžkej Pokondr ses obklopil solidně vystavěnými hudebními kulisami. Často hypnotický, valivý rytmus, namíchaný metalickým rockem a částečně pomocnými zvuky, prostřelovala znamenitá kytara Tima Skolda.
Musím uznat, že kapela pracovala výtečně. Úvod koncertu, kdy padla rudě nasvícená opona, Ty jsi spustil If I Was Your Vampire a hodiny na promítacím plátně běžely pozpátku, byl povedený. I Tvoje starší věc Disposable Teens dala koncertu rozměr velkého očekávání.
Jenže to pak splasklo. A při písni Sweet Dreams, kterou sis půjčil od Eurythmics a kterou jsi báječně hodil do drsně beznadějné nálady, mi to došlo. Vždyť Ty nemáš dost pořádných skladeb. Nasadíš takový mustr. Buďto je to metalická smršť jako při mOBSCENE, nebo skřehotavá utahaná nuda během většiny koncertu.
I kdybys řekl stokrát „motherfucker“, nezachráníš to, nepomohla Ti ani pusa, promítaná na plátno, ze které kapala krev, nemluvě o tisíckrát omleté americké vlajce. Ani oheň jsi neměl opravdový, byla to projekce. Dobře, aspoň ty konfety, které padaly do haly, byly skutečné a dav si trochu zařádil při The Fight Song nebo The Beautiful People.
Víš, na minulé desce jsi vzpomínal na zlatou éru grotesky. Tvoje panoptikální postavička jednu takovou stvořila. Nechtěně.
Vždyť když koncert končil, krákoral jsi na celou halu z obří židle. Musel jsem se smát. Simuloval jsi, nebo Tě opravdu něco trápilo? Třeba ses bolestně rozhodoval, jestli máš část nezaslouženého honoráře poukázat pražské zoologické zahradě. Ostatně, sám by ses v ní mohl vystavit jako vypelichaný havran.
Hrál jsi tak na dvacet procent, Marilyne Mansone.
P.S. Možná sis nevšiml, že před tebou vystupovala Banana. Její podivínský rock se ještě zmítá v excentrických výronech zpěvačky Vladivojny, pod kterými mnozí tuší velký talent. Držme si palce, ať se vyklube na povrch.
