RECENZE: Piráti šíří čirou radost stejně účinně jako loňsky letní hit Mamma Mia!

Nešťastný způsob léta přicházejí napravit Piráti na vlnách. Britská hudební komedie staví na kouzlu vtipu, herců a hudby 60. let.

S Piráty na vlnách se to má obdobně jako s filmem Mamma Mia!, hitem loňského léta. I v nich se najde dost chyb, ale šíří tak nádhernou náladu, že se z věcných šedesáti procent hodnocení za celek přes sedmdesátku za humor zhoupnou na vlnách čiré radosti až k výsledné velkorysé osmdesátce.

Dokonalá partička

Jako rodina

Jako rodina

Piráti na vlnách se chovají jako rodina prožívající společně – a to včetně fanoušků přisátých v přímém přenosu – všechno dobré i zlé: lásky, flámy, svátky, svatby, rozvody či bitvy s mocí.

Tentokrát je však velkorysost na správné adrese. Piráti na vlnách totiž vzešli z dílny britského mistra chytrého smíchu Richarda Curtise. A třebaže vedle složité stavby jeho předchozí, stále nedostižné Lásky nebeské působí prostě, přinejmenším jiskřivé dialogy svého autora nezapřou.

A je-li tu méně vědoucí hořkosti, nahrazuje ji tón osobní nostalgie, neboť retro 60. let odvodil Curtis z vlastního dětství. „Po nocích jsme pod polštáři poslouchali úžasnou muziku, která se jinde slyšet nedala, a z obýváku na nás řvali rodiče, ať ten kravál vypneme. Možná kvůli jistému puncu ilegality jsme do ní byli zažraní o to víc,“ říká o módní horečce rocku, který veřejnoprávní BBC nebrala téměř na vědomí.

Piráti na vlnách

80 %

Británie, 2009, 129 minut

Režie Richard Curtis

Hrají Bill Nighy, Kenneth Branagh, Philip Seymour Hoffman

Kinobox: 75 %

IMDb: 7.3

Takže „buřičskou hudbu“ hrály jiné, pirátské stanice – jako filmové Radio Rock, jež vysílalo z lodi plující v Severním moři těsně za hranicemi britských vod, čímž vesele obcházelo zákon. Dokud mu jeden ctižádostivý ministr nevyhlásil válku.

Na rockovou palubu poslal Curtis mladíčka, jehož okouzlenýma očima sleduje celou komunitu; jde o postup spíše obratný než převratný, leč účelu vyhoví. Zmatený teenager působí roztomile; vláda má rysy trochu dětinské satiry, ale vážený shakespearovský herec Kenneth Branagh v ministerské karikatuře újmu vynahradí.

A hlavně: o kluka ani politika tolik nejde. Existuje-li takzvaný kolektivní hrdina, pak jej Piráti na vlnách našli v dokonale sladěné partičce moderátorů, kteří společně reprezentují stejnou éru, vášeň a životní styl, každý zvlášť pak barvitou osobnost s výstředním chováním zastírajícím projevy citu.

Bez výjimky, od lascivního donchuána po neviditelného podivína z noční směny, jsou to opravdu výstavní „týpkové“, jeden lepší než druhý. Těžko se mezi nimi vybírá jediný král, ale dva se hlásí o slovo zcela nepokrytě. Bill Nighy coby šéf rádia v admirálské stylizaci pronese první větu – a rázem opřede diváka kouzlem, jež mu vydrží až do konce. A Philip Seymour Hoffman jako robustní dýdžej, jenž do éteru pašuje sprostá slova, ve jménu zhrzeného přítele vede spravedlivou mstu až po furiantský souboj v lanoví a nakonec spáchá i nečekaně akční hrdinství a la Titanic, kreslí přes všechny výstřelky naprosto jednolitý soudržný charakter.

Baví jednotlivci, ale také celý mikrosvět pánského společenství, kam jednou za čas dorazí dámské návštěvy svolných fanynek, a v neposlední řadě Curtisův duchaplný jazyk, jenž umí spojit úsměv s něhou ve sladkobolných skečích od kondomu ke zlomenému srdci. Piráti na vlnách se chovají jako rodina prožívající společně – a to včetně fanoušků přisátých v přímém přenosu – všechno dobré i zlé: lásky, flámy, svátky, svatby, rozvody či bitvy s mocí.

Ano, je to film jednoduchý, občas až příliš přímočarý, ale vůbec to nevadí. Vlastně se ani nechce jej hodnotit: vznikl čistě pro slunečné potěšení, tak proč se z něj vytrhovat přemýšlením? Má o něco méně hýřivé ohnivosti než Mamma Mia!, zato má nesrovnatelně víc inteligence a dar stejné léčivosti i hravosti tatíků, kteří si zašaškují, ba dokonce zatancují bez nároku na důstojnost.