Petr Šabach: Rothschildova flaška (obálka)
O vašich hlavních hrdinech se mluvívá jako o autobiografických. Vypravěč Rothschildovy flašky je stárnoucí ironický skeptik. Platí i u něj tato autobiografičnost?
Tak trochu jo a trochu ne. Nechávám si pro tenhle případ vždycky pootevřený zadní vrátka. Můžu to bejt já, ale taky nemusím. Někdy jsem možná „ironický skepktik“ jindy „iracionální optimista“ ale ze všeho nejblíž mám asi k tomu být ta figurka, kterou jsem si pracovně pojmenoval „všechno dobře dopadne, řekl a rozplakal se...“ Píšu tak, abych sám sebe povzbudil. Vytáhl sám sebe za vlasy z bažiny a to i s koněm, přesně po vzoru barona Prášila. Výraz „autoterapie“ k tomu má asi nejblíž. A říkám si, že když to pomáhá mně, tak proč ne i někomu z ostatních..? Autoterapie se pak stává terapií. Jednou mi jeden psychiatr, co byl na mým čtení, řek, jestli si uvědomuju, že se mu vlastně pletu do řemesla.
Spisovatel Petr Šabach
Ve svých předešlých knihách obvykle neopouštíte Prahu a konkrétně Dejvice. Už vás omrzely, že jste tentokrát polovinu děje nové knihy přesunul do Anglie?
Víte, Dejvice a Bubeneč jsou fajn, ale někdy prostě musíte opustit rodnou hroudu a vydat se někam do ne tolik probádaných končin. Vypadnout ze světa, kde je největší žijící zvíře jelen, kde je i dopravní nehoda poměrně velkou událostí a kde vlnky na rybnících nepřejí surfařským radovánkám.
Jak si vás vlastně anglická dějová linie „našla“?
Ten základní příběh se stal a to tady v Praze mému příteli a proutkaři, kterého požádal tehdejší majitel herny U Nováků, aby mu prověřil hrací automaty, že se mu zdá, že v poslední době nějak zloběj... Tak on mu to tam trochu přestěhoval a ten majitel mu za to vystrojil hostinu. Takže já jsem jen vzal tuhle jeho příhodu a přesadil ji do Londýna, aby se to jakoby víc nadechlo. A taky proto, že Londýn miluju, i když vím, že už to nikdy nebude to město, kde jsem potkával hipíky vedle těch modelů v buřinkách a s deštníkama zavěšenejma na předloktí. Londýn je teď děsně barevnej. Někdy mám pocit, že tam někdo nenápadně vyměnil národ...Ale to samý je v Paříži a bůhvíkde ještě. Jiná debata.
Petr Šabach
Anglická část Rothschildovy flašky naznačuje vaši dobrou znalost Anglie a také lásku k ní. Je to opravdu vaše oblíbená země? Čím si vás získala?
To je moje stará láska.Od Medvídka Pú až po Rolling Stones, který, jak se dneska ukazuje, jsou pravděpodobně věčný jako ten medvídek Sanders.
Takže literatura, anglický filmy, který mám mnohem radši, než americký bijáky, ale hlavně muzika. Beatles. Ti přišli v době, kdy je celej svět strašně moc potřeboval. Doteď mě to fascinuje. To, že nikdo jinej tuhle misi nemoh splnit za ně. Vsadím se, že i kdyby se někomu nějakým fíglem podařilo ukrást všechny jejich písničky, nějakejm jinejm čtyřem vlasatejm klukům myslím, a v čase se vrátit před ně s veškerým tím hudebním materiálem s tím, že si na Beatles budou hrát, tak to nikdy nebude fungovat, protože jedině oni v sobě měli to umami, to wei-su, který z nich udělalo doslova zázrak, zjevení... Ale k té literatuře: Shakespeare a pak by následoval dlouhatánskej seznam všech těch ostatních milovanejch autorů. Ale ona je to i historie. Anglie jako jediná nepokořená země druhý světový, a my byli díky našim letcům u toho...
Hlavní hrdina knihy je proutkař. Myslím ale, že má k této činnosti velmi zdravý a racionální vztah. Vy sám v podobné věci věříte? Setkal jste se s jejich působením na vlastní kůži?
Věřím nevěřím. Já nevím. Mám kamaráda, kterej to provozuje a tomu já věřím na sto procent. Proč ne. Hypnóza je taky věc, který jsem se léta poškleboval a pár let nato mou mámu v hypnóze operovali. Takovej menší zákrok na ruce, ale přece jen zákrok jistě bolestivej. Seděl jsem tenkrát v čekárně a jedna sestra, co mě míjela, pronesla : „Nevidět to na vlastní oči, tak tomu nevěřím..!“ Ve mně je ten skeptik i mystik tak nějak půl na půl. Takhle to mám ostatně i s tou největší otázkou. Říkám si: „Co ty máš co posuzovat, jestli je Bůh nebo není?! Ty se prostě spokoj s tím, že mnohem chytřejší lidi, než jseš sám v jeho existenci věřej a jestli teda chceš jeho existenci popírat, tak nejdřív začni s popíráním existence mnohem chytřejších lidí, než si sám.“ Takhle já to celý pomaloučku a nenápadně deleguju někam do autu...
Spisovatel Petr Šabach
Vaše psaní, a pro novou knihu to platí také, je prošpikováno nejrůznějšími historkami, často odbočnými od hlavní dějové linie. Jak za vámi tyhle historky chodí? Jsou vyposlechnuty, vymyšleny, prožity…?
Jsou. A některý jsou sprostě vymyšlený. Nebo spíš domyšlený situace to jsou. Příhody našich životů v mnoha případech pointu nemají a tak je potřeba se po nějaké poohlédnout. Pokud tedy myslíte, že všechno a za každou cenu pointu potřebuje. V životě jistě ne. Když vypravujete někomu vtip, tak bych ji spíš doporučoval... To je jasný, že většina těch příhod a anekdot, co se snažím popsat je odposlechnutá od lidí kolem. Ale musíte fakt dobře poslouchat. A některé dotáhnout do konce. Ale nepředstavujte si, že někde pobíhám se síťkou na fóry jako ta komická figurka z Vinnetoua. Na to jsem příliš línej. Já nevím, ono se mi to asi příliš nedaří, ale mně jde při psaní i o něco jinýho, než o „ha-ha-hi-hi“... A ze všeho nejvíc mě iritujou návrhy typu: „To já ti musím představit svýho šváru! Ty vole, ten má věci!“
Někteří kritici označují vaše dílo za generační. Mluvící za generaci, jež vyrůstala v literatuře s Hrabalem, v hudbě s bigbítem atd. Píšete opravdu „za ni“?
Proboha jen to ne! Píšu jen a jen za sebe s tím, že bych vás jako čtenáře rád pozval do hry, ale to je všechno. Všechny tyhle nálepky jsou možná nutný, aby se to prostě někam dalo zařadit, to já chápu, ale každá z nich samozřejmě těžce pokulhává. A potom: Jak generační? Kde to začíná a kde to končí? Abych si pomohl nějakým příměrem: Největší chybou filmů z blízký budoucnosti je to, že jsou tam všechny, řekněme auta, už pojatý jako děsně futuristický, kdežto v normálním světě se přece nemění všechno najednou. Realističtější by bylo, kdyby se tam v tom vozovým parku motalo i pár starejch ojetin. Bruce Willis se nemůže ve svým supertechnickým bouráku dostat na dálnici před ojetýho favorita,nebo něco v tom smyslu... Takže takhle nějak já vnímám i hranice mý generace. Jsou jaksi vágní. Jistě. Mám zkušenost, že když si sednu někde v hospodě a přisedne si ke mně stará šedivá mánička, tak dáme dohromady hodně věcí, na kterejch se shodneme a v kterejch si budeme rozumět, ale to samý se mi může stát i s někým mladým. A taky se mi to velmi často stává. Nemám žádný ambice mluvit za žádnou generaci. Když bych parafrázoval Villona, tak: „Jsem generační, jsem příslušník všech generací.“
Petr Šabach
Jste jeden z nejčastěji zfilmovávaných českých spisovatelů. Myslíte už při psaní na to, zda bude možné román, novelu či povídku převést do scénáře?
To přímo ne, ale nalejme si čistého vína. některý scénky si filmově představuju. Ne tak, že je někdo zfilmuje a já budu slavnej a budu moct chodit a říkat: „Už si to viděl? Nebejt mě, tak to není...“, nebo podobný blbosti, ale někdy se ve mně ten jakoby filmař na chvíli probudí a například v Rothschildově flašce je to scéna na tom Smíchovským nádraží, kde syn oživuje dědečka a lidi kolem nich zpívaj „Rolničky...“. To jsem si fakt představoval už jako natočenou scénku. A když už jsme u tý světovosti, tak ani ne tak někde na londýnský Viktorce, ale přímo v New Yorku! Grand Central Station! Král rybář! Tak to jo, to zas jo...
