Petr Janda k hudbě zrozený

Hudby se Petr Janda nikdy nevzdá. Držela ho nad vodou v krizích jako záchranný kruh, utvrzovala ho v tom, že volba stát se muzikantem a skladatelem byla správná. "Muzika je v mém životě i mimo Olympic zájem číslo jedna," říká jedenašedesátiletý zpěvák a hudebník, který složil melodie k písním Jasná zpráva, Dej mi víc své lásky, Želva nebo Krásná neznámá. A bez nich si českou populární hudbu posledních čtyřiceti let nelze představit.

Od houslí k rock'n'rollu

Oba rodiče Petra Jandy byli právníci. "Otec pracoval na ministerstvu financí. Domnívám se, že dělal zestátňování fabrik. Majitelé a další postižení lidé nemuseli odejít jen s kufříkem, mohli si vzít i skříň. Táta k nim byl benevolentnější - a za to ho zřejmě po únoru 1948 zavřeli. Seděl půl roku, a když se vrátil, musel jít dělat do Kladna. Vstával ve čtyři ráno, z fabriky chodil domů příšerně špinavý. On byl jedním ze skřivánků na niti z Menzelova filmu."

Po půlroce "sblížení s dělnickou třídou" nastoupil do Československé tiskové agentury. Avšak právnické oddělení, kde pracoval, bylo časem zrušeno.

"Od té doby dělal korektora. Opravoval chyby po nových pisálcích, kteří neuměli pořádně česky. Dělal to do konce života. Češtinu ovládal dokonale."

Jandovi rodiče měli rádi hudbu. Tatínek hrál na housle, maminka na piano. "Dokonce doma pořádali soukromé koncerty." Petrova cesta k bigbeatu vedla přes dětský sbor Bohumila Kulínského, který navštěvoval s bratrem Jiřím, a přes hru na housle. Otec mu sehnal učitele Vojtěcha Freita, virtuosa Symfonického orchestru Československého rozhlasu.

Odkud jsem

Narodil jsem se 2. května 1942 v Praze. Jsem vinohradský kluk a jsem na to náležitě hrdý. Byli jsme tři bratři, rodiče nás všechny podporovali v hudebním úsilí. Byli to pohodoví rodiče, mám na ně nejlepší vzpomínky.

"Když jsem pak otci v sedmnácti letech oznámil, že se budu věnovat kytaře, dost ho to mrzelo. Ale nikdy mi to nevytkl."

Nějakou dobu hrál mladý Petr s rock'n'rollovými Sputniky a ještě před příchodem do Olympiku založil s Pavlem Chrastinou a Janem Antonínem Pacákem Big-Beat Quintet. Tato sestava se však na podzim dvaašedesátého roku rozpadla.

Když ve dvaceti složil první písničku, byla na něj hlava rodiny pyšná. "A když v rádiu hráli Dej mi víc své lásky, otec úplně zářil. Už věděl, že jsem si vybral správně."

Po maturitě na gymnáziu se na vysokou necítil, a tak zvolil dvouletou nástavbu spojového mechanika.

"Měl jsem vyznamenání a o třídu vyšší plat. Navíc jsem dostal výbornou, naprosto samostatnou práci. Měl jsem svůj rajon v místě bydliště. Protože jsem neměl nikde základnu, hlásil jsem se do zaměstnání telefonem. Tuhle práci jsem vykonával asi rok a půl, ale to už jsem hrál v Olympiku."

Tehdy si myslel, že rock'n'roll je jen móda a že profesionálním hudebníkem bude tak pět let.

Olympic jsem nevynalezl

"Vždycky mě představují jako vynálezce nebo zakladatele Olympiku, ale není to pravda. Olympic byl kapelou, která už hrála, a já do ní přišel koncem srpna 1963. Šel jsem tam spíš proto, že jsem momentálně neměl kde hrát."

V Olympiku, který působil v divadle Semafor, nebyl úplně spokojen. Byla to víceúčelová kapela, jež doprovázela spoustu sólových zpěváků včetně Pavla Bobka, Josefa Laufera nebo Yvonne Přenosilové.

Janda a další muzikanti chtěli Olympic zjednodušit a nasměrovat k bigbeatu, který hrály tehdy začínající skupiny Beatles a Rolling Stones. Jednoho dne se kapela rozhodla, že opustí sólové zpěváky a bude hrát sama.

"Někdo samozřejmě zpívat musel, takže jsem začal já. Ne že bych se k mikrofonu cpal, ale byl jsem jediný, kdo měl hlas, uměl vyslovovat a dobře intonoval," říká Petr Janda v knize Vzpomínky plíživé aneb Jasná zpráva o Olympiku.

Čím vším jsem byl

Mám velmi pestrý život a musím říct, že jsem se nikdy nenudil. Byl jsem odmalička manuálně zručný. Všechno mě zajímalo. Stavěl jsem modely letadel a lodí. Byl jsem vášnivý chemik, fyzik, chodil jsem do výtvarného kroužku, stavěl jsem si rádia, zesilovače. Navíc jsem si ve vinohradských zahradách našel místa, kde jsem pěstoval kytky. Dokonce jsem se naučil plést, vařit, lakovat. Jako patnáctiletý kluk jsem jedno nebo dvě léta strávil v komorním orchestru, který hrál ve Vojanových sadech. Než jsem se stal v roce 1965 profesionálním muzikantem, pracoval jsem jako spojový mechanik.

Kapelníkem se stal až po dvou letech. "Od té doby mám, myslím, Olympic pevně v rukou." Přál si být kapelníkem i manažerem. Dokonce si nechal natisknout papír s hlavičkou Management Petr Janda.

"Byl jsem z toho tenkrát odvázanej. Chtěl jsem chodit s kufříčkem a vyjednávat kšefty. Manažer Beatles Brian Epstein byl můj miláček. Vůbec jsem nechápal, že to dělat nemůžu. Jako kapelník-zoufalec jsem si myslel, že vím všechno nejlíp. Říkal jsem bubeníkovi, jak má přesně ťukat. Když někdo přišel pozdě, tak jsem ho seřval. Ale to už je dávno, zaplaťbůh to ze mě vyprchalo. Dnes mě kluci chrání. Je to až dojemné. Říkají: 'Hele, radši bys měl jít spát. A toho panáka si už nedávej...' Jsou na mě hodní."

V roli šéfa rozdal Petr Janda několik výpovědí. "Upřednostňoval jsem skupinu, ne osobní vztahy. To se nedalo nic dělat, ať už šlo o Pavla Chrastinu nebo o Ladislava Kleina. Dát někomu padáka, to se provádí velmi špatně. Jak mu to říct, abych ho neurazil nebo nezesměšnil, aby se nerozplakal nebo abych se já nerozplakal, protože jsme byli vždycky kamarádi."

Nejsmutnější byl rozchod s kytaristou Ladislavem Kleinem. "Pamatuju si to jako dnes. Měli jsme den volno, kluci z kapely šli do kina v Ostravě. Láďa nešel. Věděl jsem, že je na pokoji. Asi hodinu jsem sbíral odvahu, pak jsem zaťukal.

Uvítal mě: 'Ahoj, mám tady vínečko, dáme si?' Už jsem cítil, že mu to asi neřeknu, ale slíbil jsem to klukům. Proto vlastně odešli do kina. Bylo to pak velmi smutné a Láďa se mnou asi patnáct let nepromluvil. Teprve v poslední době jsme se trochu sblížili."

Dvě krize

Olympic byl dvakrát na smrtelném loži. V první polovině sedmdesátých let kapela hudebně upadala a ztrácela fanoušky. "V roce 1973 odešel Jiří Korn, který s námi zpíval. Nastala krize - největší, která ve skupině byla. Pořadatelé o nás ztratili zájem, neměli jsme do čeho píchnout."

Petr Janda měl nutkání nastoupit zpátky do práce a žít normálním, spořádaným životem.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo

Jednoznačně Olympic. Čtyřicet let kapely, která může dodnes hrát a na kterou lidi chodí, to je takové "povedení" na celý život.

"Ovšem byla to jen chvilková vnitřní hysterie, která mě rychle přešla. Vždyť životní stereotyp mi leze na nervy. To je také důvod, proč jsem absolvoval jeden muzikál a všechny ostatní nabídky jsem smetl ze stolu. Mít skříňku v práci, ať už by byla jakákoli, to není pro mě. Jsem kočovník, potřebuju jet do Horní Dolní, tam se těšit na koncert a jet zase domů. To mě stále baví."

Druhá krize potkala kapelu o dvacet let později. Skupina ještě oslavila třicáté narozeniny v Lucerně a vyjela na rozpačité vzpomínkové turné.

"V dubnu 1993 jsme hráli naposledy. Myslel jsem, že to se mnou víc zamává, ale emoce se nedostavily. Tehdy se mi narodila Eliška. Oběma předchozím dětem jsem se moc nevěnoval. Rozhodl jsem se, že budu fungovat víc jako tatínek. Vzal jsem si to jako podpůrný důvod."

Pořadatelé ztráceli zájem a Janda nechtěl držet kapelu za každou cenu. "Skupina se vlastně rozpadla. Klávesák Jirka Valenta si postavil trafiku, Milan Broum s Milanem Peroutkou se nechali najmout Jankem Ledeckým a natočili s ním desku Na ptáky jsme krátký."

Rozchod Olympiku mysleli opravdu vážně. "Nebyly v tom postranní úmysly. Já jsem se narodil jako muzikant. A bez kapely nepřežiju víc než rok a půl. Po téhle době jsem byl asi protivný všem, svému okolí i dětem. Věděl jsem, že to musím znovu zkusit."

Vnitřní neklid

"Jsem vnitřně neklidný. Kdybych byl systematičtější, asi bych lépe využil volného času. Spoustu hodin proflákám chozením po zahradě, koukáním a hraním mariáše na internetu."

Janda však věří, že člověk má limity, které nepřesáhne. "Když se nutím do práce, dva nebo tři dny píšu písničku, a nakonec nesložím vůbec nic. Pak se na to týden vykašlu, najednou ze mě muzika vylétne, a píseň mám hotovou za pět minut."

Můj nejbližší velký úkol

Mám jich několik. Doděláváme desku s Olympikem. Navíc jsme před vydáním historického DVD Olympiku. Na příští rok chystáme kompilaci a také se chci pustit do sólového alba. Neplánuju na desítky let, spíš na rok dva, které si troufnu odhadnout.

Když se blíží natáčení desky, začne se mu všechno zrychlovat. Za dva tři měsíce dokáže složit třeba patnáct písní. "Ale v průměru skládám dvanáct písní do roka, čili jednu za měsíc. To je myslím akorát."

Zatím v životě nenašel nic, co by ho bavilo víc než muzika. "Koupil jsem si soustruh na dřevo, takovou celoživotní lásku. Ale ještě jsem se ho nedotkl a mám pocit, že jsem o tu lásku přestal mít zájem."

Jeho plány jsou teď krátkodobější, ale intenzivní. Pořád na nich pracuje a přemýšlí, jak to bude dál.

"Znám své možnosti i své předky. Pro lidi, kteří nemají rádi Olympic, musím dodat, že tatínek se při solidní svěžesti dožil čtyřiaosmdesáti let a maminka se pohodlně přehoupla přes devadesátku. Rozhodně jsem s muzikou neskončil," zdůrazňuje Petr Janda.

Petr Janda v obležení fanoušků po loňském koncertu nedaleko Chicaga.

Petr Janda se svou přítelkyní na rautu v pražském Veletržním paláci, který následoval po předávání Cen Akademie populární hudby za rok 2000.

Petr Janda

Petr Janda s Andělem.

Oslava šedesátin Petra Jandy.

Dort na oslavě šedesátin Petra Jandy.

Oslava šedesátin Petra Jandy.

Oslava šedesátin Petra Jandy.

Oslava šedesátin Petra Jandy.

Oslava šedesátin Petra Jandy.

Ministr kultury Pavel Dostál a Petr Janda.

Petr Janda rozbaluje dárky, které dostal ke svým šedesátinám.

Petr Janda s jedním z dárků, které dostal ke svým šedesátinám.

Olympic: Petr Janda.

Olympic: Petr Janda.

Olympic: Petr Janda.

Petr Janda během pražské koncertu skupiny Olympic. T-Mobile Arena, Praha, 26. října 2002.

Petr Janda během pražské koncertu skupiny Olympic. T-Mobile Arena, Praha, 26. října 2002.

Lucie Bílá a Petr Janda na vyhlášení ankety Český slavík 2002 ve Státní opeře Praha (7. prosince 2002).

Hudebník Petr Janda.