Samozřejmě to není poprvé, co Patti Smith, jinak ctěná jako skladatelka a zejména jako textařka, sáhla po písních jiných autorů. Už její první singl z roku 1974 obsahoval verzi starého countrysongu Hey Joe, proslaveného Jimim Hendrixem.
Jednou ze stěžejních nahrávek jejího o rok mladšího albového debutu Horses je zase Gloria, píseň z dílny irského zpěváka a skladatele Vana Morrisona.
Na rozměrné ploše celého alba ovšem Patti Smith svoje hudební lásky představuje poprvé. Výběr písní a jejich autorů je mimořádně vkusný a překvapí jen toho, kdo má poněkud povrchně zpěvačku zařazenu k vlně amerického punku poloviny 70. let.
Hudební kořeny Patti Smith totiž sahají především do předchozího desetiletí, zpěvačka obdivovala folkově-básnickou scénu poloviny 60. let i hnutí hippies se s ním spojenou myšlenkovou i hudební revolucí druhé půle téhož desetiletí.
Z toho vcelku logicky vyplývá, že deset z dvanácti písní pochází od autorů, jejichž hvězdná hodina proběhla (nebo započala) právě v 60. letech, bez ohledu na to, že třeba od Boba Dylana, Paula Simona nebo Stevieho Wondera si vybrala písně pozdější.
Mnohé z uvedených songů ovšem naopak přímo evokují dobu svého vzniku, ať už mluvíme o "hymně poživačů LSD" White Rabbit od skupiny Jefferson Airplane, rozněžnělé baladě Neila Younga Helpless z období "superskupiny" Crosby, Stills, Nash & Young či beatlovské Within You Without You s indickým otiskem.
Do většiny písní Patti Smith se svou stálou kapelou a několika hosty vlastně po hudební stránce výrazně nesahala. Drobné výjimky, kdy například zklidnila hendrixovské rockové šílení v Are You Experienced? ve prospěch krystalizace písňové formy, nejsou příliš významné.
Rozhodně největším "zásahem" je úprava nirvanovského velehitu Smells Like Teen Spirit (jedné ze dvou "post-sixties" písní, spolu se zapomenutelnou Everybody Wants To Rule The World od Tears For Fears), píseň, která je jakýmsi nevyhlášeným středobodem celého alba.
Stejně jako Nirvana na výtečném unplugged albu totiž Patti Smith se svými kolegy, mezi nimiž jsou i členové již neexistujících psychedelicko-folkových Holy Modal Rounders, houslista Peter Stampfel a slavný dramatik Sam Shepard, jenž se zde prezentuje jako banjista, dokázala, že v americké hudbě "všechno souvisí se vším".
Vyloženě bluegrassová verze původně syrové rockové písně - výkladní skříně stylu grunge, totiž vystihuje skutečné cítění a hudební lásky jejího autora Kurta Cobaina, i hluboké kořeny jeho talentu, které vlastně nejsou příliš vzdáleny těm, ze kterých vyrůstá tvorba Patti Smith.
A v čem je tedy význam a kvalita alba Twelve, jestliže samotných radikálních úprav je de facto minimum? Nabízí se srovnání s nedávným tematickým albem Bryana Ferryho Dylanesque, na kterém - až na výjimky - tento "poslední dekadentní gentleman" rocku Dylanovy písně "jen" odzpíval.
Patti Smith tím, že - a jak - písně zpívá, totiž mnoho říká. Přes její hlasivky písně znovu ožívají, a byť jsou mnohdy i desítky let staré a některé doslova "provařené", vypovídají o dnešním světě, jak jej vidí právě tato velká rocková dáma.
Patti Smith - Twelve
Sony BMG, délka CD: 56:48
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
