Producenta snímku se šedesátimilionovým rozpočtem Adama Dvořáka lze poslední dny potkat na dvou místech: na place a v archivu kladenského památníku, kde pátrá polidických zajímavostech. Právě tam se také dozvěděl, že lidí se jménem Lidice chodí po světě desítky, ba možná stovky.
"Překvapilo mě, kolik jich je. Začal jsem se po tom pídit a zjistil jsem, že žijí ve Spojených státech, ale také třeba ve střední a jižní Americe, tam jich je opravdu hodně," vypráví Dvořák, který si řekl o kontakty a nositele nezvyklého jména by chtěl mimo jiné pozval na premiéru. Jednoho hosta má každopádně jistého už teď. Přihrála mu ho přitom obyčejná náhoda.
Lidice Busotová navštívila obec, po níž se jmenuje, počátkem července a s Dvořákem se tam setkala. "Byla jsem překvapená, jakou budím pozornost jen kvůli svému jménu, všichni byli hrozně milí," přiznává dívka kubánského původu, která však od svých dvaceti let žije ve Francii.
Lidice jako dárek
Do Lidic se prý chtěla podívat od dětství, podařilo se jí to však až v den jejích pětatřicátých narozenin – cestu do Česka dostala jako dárek od manžela. "Věděl, jak moc po tom toužím, tak mi ji dopřál," usmívá se žena, jejíž jméno lidé nejčastěji vyslovují jako "Lidissse".
Lidice Busotová v Lidicích s tvůrci filmu Lidice, režisérem Petrem Nikolaevem (na obou fotkách) a producentem Adamem Dvořákem
Podle české obce ji rodiče pojmenovali, když si v kubánském časopisu Bohemia přečetli o tragickém osudu Lidic. "Velmi je to dojalo, a tak se rozhodli, že když se jim narodí děvče, bude to Lidice. Pár dní nato jsem přišla na svět," vypráví Busotová.
Lidice o sobě
Z dopisu Lidice Busotové, který napsala iDNES.cz |
Když je dívce na Kubě patnáct, je to velká událost. Hodně se slaví a já měla slavit výletem do Lidic. Naneštěstí mé patnáctiny připadly zrovna na rok 1990, tedy na dobu, kdy jsme náhle přerušili styky s čerstvě postkomunistickými zeměmi. Přesto jsem to nevzdávala a přátelům jsem celou dobu říkala, že to mám s Lidicemi jako muslim s Mekkou: jednou za život se tam prostě dostat musím... Vždycky jsem si připadala trochu zvláštní, jiná... Až u vás jsem přišla na to, že s tím moje jméno souvisí. Došlo mi, že ten pocit výjimečnosti mi zřejmě podvědomě dodávalo právě jméno, za nímž stojí tragická historie a mnoho silných osudů. Mám v sobě vůli žít a bojovat, zvládat překážky a nevzdávat se, a v tom cítm jistou spřízněnost s Lidicemi a jeho obyvateli, i když tu samozřejmě přímá souvislost není. Odteď své jméno budu nosit úplně jinak než dřív."Zakázaná země
Příběh "své" vesnice zná dobře od první třídy základní školy. "Už v čítance byl o Lidicích text. Přečetla jsem si ho a prvně jsem cítila, že jsem na to jméno hrdá," říká.
Rodiče jí v jejích šesti letech dokonce zřídili konto, kam ukládali peníze na cestu do Lidic. Té se měla dočkat v rámci oslav patnáctých narozenin. Nedočkala - psal se rok 1990 a cesty do zemí, kde právě padl komunismus, kubánský režim zakazoval. Lidice se ovšem nevzdávala.
"Z legrace jsem přátelům říkala, že to mám s Lidicemi jako muslim s Mekkou: jednou za život se tam prostě dostat musím," komentuje to s úsměvem. A jaké to bylo, když se jí to podařilo?
"Stála jsem na místě, kde se odehrála lidická tragédie, a hodně to se mnou zamávalo. Uvědomila jsem si, že jméno, které jsem léta nosila relativně bezstarostně, má teď pro mě hluboký význam. Budu na něj ještě pyšnější!" uzavírá.
