Na Ještědu dlouhou dobu stály Rohanova chata a hotel vybudované ještě za Rakouska. Obě budovy však v roce 1963 vyhořely. A jejich náhrada se začala plánovat záhy, že?
Jistě, to samozřejmě zorganizoval Hubáček. Ostatně, jeden čas se o něm tvrdilo, že je palič. My jsme totiž po požáru kreslili i Veletržní palác v Praze.
Rekonstrukce interiérů Snaha o uvedení interiérů do původního stavu z roku 1973 pokračuje. O 130 tisíc korun nutných k výrobě replik podsvětlených stolků, kterými se završí rekonstrukce hotelového baru, si liberečtí nadšenci říkají pomocí portálu Katalyzátor. |
Jak moc mluvil do podoby interiérů?
Vůbec! Já ho obdivuju. Jednak kočíroval celý ateliér, což nebylo jednoduché. A my jsme žili v pohodě, protože on za nás bojoval, když bylo potřeba. Na Ještědu se podílelo čtyřiašedesát subdodavatelů. Museli jste je různě přesvědčovat, protože tady bylo vše atypické a my jim komplikovali život. Ale měli jsme od něj volnou ruku, on byl nesmírně tolerantní. My jsme k němu měli ohromnou úctu, říkali jsme mu naprosto běžně „pane šéf“.
To bylo na tu dobu docela neobvyklé.
Dvakrát to bylo blbé. Trávili jsme pohromadě řadu dovolených a jednou někde v Řecku si všichni tykali a já říkal „pane šéf“. Takže paní Hubáčková za mnou přišla – Prosímvás, říkejte mu Karle, vždyť je to trapný. A já s tím fakt měl problém. Podruhé to bylo úplné faux pas. Kreslil jsem budovu OV KSČ v České Lípě, a to se muselo jezdit na ústřední výbor strany do Prahy. Poprvé tam jel Hubáček se mnou, nějak jsme se bavili a já se na něj obrátil s tímhle oslovením. Všem samozřejmě spadla brada.
Byly mezi vámi a režimem vztahy hodně napjaté?
A víte, že si myslím, že to bylo jednodušší? Bylo to totiž přehledné. Když jste s někým mluvil, poznal jste, co je zač. U nás v ateliéru nebyl nikdo, to jsme měli kliku. Dodnes si píšu s kamarádem, který emigroval do Švýcarska, a ten prohlásil: Kluci, já nevím, jestli je tady vůbec dostatek stromů, kam ty komunisty budeme věšet.
Vy jste se podílel i na českém pavilonu na Světové výstavě v Montrealu v roce 1967. Jaká to byla práce?
Obeslali jsme soutěž a co čert nechtěl, vyhráli jsme. Pozvali si nás do televize a z našeho tříčlenného kolektivu šel Mirek Masák, protože to je na rozdíl ode mě hezký mužský. A na dotaz řekl, že spolupracuje se „slečnou“ Švarcovou a „panem“ Binarem. To si nedovedete představit, co se dělo druhý den, generální komisař naší účasti Miroslav Galuška nedal telefon od ucha. Co to je za lidi?! Ale zase jsme se díky tomu seznámili s Havlem. Pan Galuška nám řekl, že si máme sehnat někoho, kdo by nás trochu zaštítil, my byli na ráně, nás nikdo neznal. Prostě náhody, které k vám přivedou lidi, kteří vám nějakým způsobem obohatí život.
A co jste s Havlem podnikli?
On chtěl, abychom mu pomohli rekonstruovat Hrádeček. On to byl původně vejminek a ten že by si upravil jeho kamarád a herec Jan Tříska. Několikrát jsme tam jeli. No, jenže jsme byli mladí, chutnalo nám, takže jsme si dali lahvičku, byli jsme veselí a nic se neudělalo. Tak řekli, že přijedou za námi do Liberce. Přijeli 20. srpna 1968 a večer jsme šli ke kamarádovi Jirkovi Seifertovi, sochaři, se kterým jsem se znal ze školy. On měl prostorný byt, kde se padesát lidí ztratilo. Diskutovali jsme, bylo to děsně fajn. Najednou zvonil telefon, že jsou tu nějací vojáci. Venca tady zůstal, napsaly se nějaké letáky, pro rozhlas se vysílalo z Ještědu. Vzali jsme ho k nám do Stavoprojektu a to nám potom ometli o hubu, takže jsme v Liberci měli utrum, ale Hubáček nás uchytil v Teplicích.
Ještěd se stavěl docela dlouho. Proč?
Táhlo se to, ředitel Pozemních staveb na to kašlal, takže Hubáček dokonce psal Husákovi. Ono se celou dobu nevědělo, komu ta budova připadne, kdo ji bude provozovat. Takže se prostě na nic nespěchalo.
Jak se vlastně k té stavbě stavěli místní? K novinkám bývá odpor.
Myslím, že byla zachovaná návštěvní kniha z výstavy soutěžních návrhů. Tak to byla hrůza. Všichni měli pochopitelně zafixovaný jakýsi romantický objekt a najednou tu mělo stát cosi plechového. Ale to je myslím úplně normální.
Co považujete za své nejlepší dílo?
To bych nerad takhle posuzoval. Všechno vznikalo v nějakých podmínkách. Měl jsem i krizi, zemřela nám sedmiletá dcera, takže na tu dobu si nevzpomínám rád. Spíš mě mrzí, že jsem se něčemu věnoval, a ono už to není. To si pak připadáte trochu zbytečný.
No a taky se muselo stavět na přání komunistů, že?
Já měl s partají zvláštní zkušenost. Ten barák, o kterém budu mluvit, teda doteď slouží, je z něj škola. Tam jsem navrhoval i interiér a když už to bylo všechno hotové, tak vyběhl nějaký tajemník a ptal se: Máte tam zelenou barvu? To jsem nechápal. V Tatrách postavili nějaký rekreační projekt pro partaj, a protože to bylo v přírodě, tak tam dali hodně zelené. A Bilak neměl zelenou rád. Přišel a všechno se to muselo strhat.
To muselo být otřesné.
No ano, taky tuhle stavbu úplně nepovažuju za své dílo. Každá úprava se musela konzultovat, ale zápis se nedělal. Navrhl jsem nějaké šikmé sklo. To nešlo, protože tam byly i Lidové milice. A že by tam někdo mohl hodit granát.
