Jeho názor na polskou kinemtografií je jiný, než například pohled režiséra Filipa Bajona, který vidí budoucnost polského filmu velmi skepticky.
"Nejsem pesimista, i když mnozí polští režiséři jsou velmi nespokojení. Stále děláme pro kina 25 až 30 filmů za rok a mnoho z nich je hodně dobrých. Distribuce je v rukou Američanů, ale tak je to v celé Evropě," podotýká herec.
"Jedině ve Francii je poměr produkce domácí a zahraniční vyrovnaný. Hrál jsem ve dvaceti francouzských snímcích a možná čtyři byly opravdu zajímavé, ale jelikož sebe a rodinu musím nějak uživit, hrál jsem i v průměrných filmech. Situace není opravdu ideální, ale politici přece nedávají peníze na filmy. Hodně však strádají resorty jako školství či zdravotnictví," říká o situaci v ve své zemi.
Ovšem Francouzi jsou daleko větší patrioti. A to se týká i filmu...
Ano, francouzští diváci si myslí, že jejich herci jsou daleko lepší než američtí. Vidím to třeba, když jedu po Champs Élysées, kde visí filmové plakáty. Je tam deset upoutávek na americký film, ale i deset na francouzský. Stejně na obálkách časopisů, které zaplňují obličeje domácích umělců. Francouzi milují sami sebe a jsou na sebe patřičně hrdí.
Poláci na polské filmy nechodí?
Mladí navštěvují kina hodně, ale starci jako já už raději sedí doma před televizí. Neúčastním se ani premiér, nemám je rád. Mládež je po padesáti letech komunismu velice hladová po jiných než ruských dílech, a proto doslova hltá americké akční trháky.
Najdou se i polské filmy, které vyprodají kina?
Například veliký režisér Andrej Wajda nebo Jerzy Hoffman si vzali jako téma polskou klasiku a měli neuvěřitelný úspěch. Hoffman natočil Ohněm a mečem a dalo se předpokládat, že film bude mít jistý ohlas. Vidělo ho zatím osm milionů diváků a pořád na něj lidi chodí. Wajda natočil Pana Tadeáše podle epické básně, s nižším rozpočtem než Hoffman, a taky měl obrovskou návštěvnost. A mohu porovnávat s jinými zeměmi, avšak ani ve Francii není běžné, aby filmy vidělo více než pět miliónů lidí. Polští režiséři středního věku nejsou zvyklí shánět peníze na projekty a čekají peníze od státu. Neumějí to, protože žili za komunismu, a ještě se v tom nenaučili chodit.
Dokážete srovnat situaci v Polsku s českou kinematografií?
Vy jste trošku chytřejší, umíte se rychleji zorientovat. Pozoruji to i na vašich cestách. Každým rokem, když projíždím Českou republikou, vidím rozdíly, je to čím dál lepší. V Polsku jsou silnice strašné. Pokud není člověk dobrý řidič, vystavuje se velkému nebezpečí. Nechápu, že se deset let po pádu komunismu o komunikace nikdo nestará. Po čtyřech letech se u nás vždy mění vláda a nikomu se nechce s ničím začínat, protože by smetanu za něj slízl ten nastupující.
Cítíte se po tolika letech, které jste prožil ve Francii, stále Polákem?
Do Polska jsem se z Francie vrátil ještě před pádem komunismu, protože kdybych přijel dříve, dopadl bych jako hrdina Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí. Sebrali by mi pas. Mimochodem hrál jsem v tom filmu příslušníka StB a Philip Kaufman mi nemusel ani radit, jak takovou postavu hrát. Říkal mi, že přeci znám takové typy lépe než on. A i kdybych žil na Měsíci, zůstanu samozřejmě navždy Polákem, to je bez diskuse.
Jak se vám líbí na festivalu?
Měl jsem hodně naplněný program, byli jsme se podívat jen ve zlínských ateliérech, jinak jsem dělal spoustu rozhovorů. I festivaly jsou určitou podporou distribuce filmu. Vše, co k tomu patří, je důležité, i ohňostroj, i rozhovory jsou potřebné k šíření povědomí o festivalu a filmech vůbec. Na podobném festivalu se zaměřením pro děti a mládež jsem poprvé, ale považuji si velmi dětských diváků, protože z nich vyrůstá budoucí publikum.
 Polský herec Daniel Olbrychski je jedním z nejvýznamnějších hostů, kteří letos přijeli na filmový festival ve Zlíně. Přijel s delegací k filmu Jaro přichází. (27.5.2002) |
