Obhajovat se nebudu, říká šéf Národní galerie Milan Knížák

Enfant terrible české umělecké obce. Sochař, malíř, designér. Sběratel loutek. Hudebník. Profesor Milan Knížák, který rozdělil umělce nejen na ty, kdo ho milují, a ty, kdo ho nesnášejí, je už jedenáctým rokem generálním ředitelem Národní galerie. V rozhovoru s Barborou Tachecí se rozpovídal o kriticích, politicích, výstavách i svém sebevědomí.

Řekl jste už někdy někomu: Promiňte, mýlil jsem se?
Říkám to pořád. Naposledy včera své ženě.

Měla jsem na mysli spíš profesionální kritiky, kteří míří na vás.
Profesionální kritiky neznám. Znám lidi, co mě kritizují. Přesto se nad každou kritikou zamýšlím.

Mezi vašimi kritiky není žádný profesionál?
Rozhodně není profesionál na to, co kritizuje.

Takže člověka, který vás kritizuje, prostě vyřadíte ze seznamu profesionálů?
To je nesmysl. Je zbytečné, abych se obhajoval. Ti lidé totiž nekritizují jen mne, ale tím i Národní galerii. Přitom o ní z devadesáti procent nic neví, anebo to, co ví, zkreslují.

A není to tak, že vám záleží jen na názorech těch, kteří jsou s vámi na stejné myšlenkové vlně?
Kladete mi velmi trapné a zavádějící otázky. Pokud bych se takto choval, tak bych neměl být tam, kde jsem.

Jaký je Václav Riedlbauch ministr kultury?
Původně jsem si myslel, že se chová standardně. Teď už si to nemyslím. Jeho prověrku pro ředitele příspěvkových organizací jsem absolvoval velmi dobře. V zápisu komise dokonce stálo výborně a navrhli mi nejvyšší odměnu, jakou jsem kdy od ministerstva kultury dostal. Poté ministr kultury závěry komise písemně stvrdil, že jsem obstál, a odměnu mi dal. A uvedl, že do poloviny roku 2011 bychom měli uzavřít výběrové řízení. A za dva týdny bylo najednou všechno jinak.

Jiří Paroubek řekl v Parlamentních listech v polovině ledna, že pokud sociální demokracie vyhraje volby, skončíte velmi rychle, a zřejmě i pokud byste náhodou vyhrál výběrové řízení.
Myslel jsem si, že tohle řekl Jandák a Paroubek dodal, že nebude pořádat noc dlouhých nožů s jedinou výjimkou - a tou jsem já. A navíc, nikdy nebyli v Národní galerii.

Vlastně by vám to jako výrazné osobnosti mohlo lichotit, ne?
Mně jsou vyjádření pánů Paroubka a Jandáka lhostejná.

Jak vám mohou být jejich vyjádření lhostejná, když právě oni budou možná rozhodovat o vaší budoucnosti?
Beru vážně jen lidi, kterým věřím a kteří jsou seriózní.

Ale i ti, které za ně nepokládáte, vás mohou zbavit šéfování Národní galerie. Začnete je brát vážně až v momentu, kdy vás odvolají?
Nebudu je brát vážně nikdy.

MIlan Knížák

Narodil se 19. 4. 1940 v Plzni; je ženatý a má dva nevlastní syny.
Kariéra Ze studií na Vysoké škole pedagogické a později i na Akademii výtvarných umění byl vyloučen. V 60. letech založil Klub Aktual a přednášel na univerzitách v USA. V 70. letech vykonával dělnické profese a k přednášení v zahraničí se vrátil až ke konci 80. let. Roku 1990 získal profesorský titul. Má na kontě více než 100 samostatných výstav a několik desítek samostatných knih. Za své práce získal řadu hlavně zahraničních ocenění. Generálním ředitelem Národní galerie v Praze byl jmenován 29. 6. 1999, letos 12. ledna byl oznámen jeho odchod z funkce (pravděpodobně koncem roku 2011).

Nenapadalo vás přihlásit se do chystaného výběrového řízení?
Původně jsem nechtěl, naopak jsem s onou prověrkovou komisí diskutoval o tom, jak v příštím roce společně vybrat nejlepšího kandidáta. Teď nevím.

Vy, milovník happeningů…
Happeningy dnes nejsou aktuální.

Myslíte si, že vaše zveřejňované přátelství s Václavem Klausem může působit jako svého druhu ochrana?
To těžko. Navíc já nespekuluji. S Václavem Klausem jsem se seznámil docela pozdě, dlouho jsme k sobě hledali cestu. Navzájem se často kritizujeme, ale když se sejdeme, máme z toho radost.

Když za dohledu kamer jdete s prezidentem do pivnice těsně poté, co vylétne fáma o vašem údajném odvolání, vypadá to jako vztyčený prst: Pozor, pozor, Knížáka má rád Klaus...
Na té schůzce jsme se domlouvali dva měsíce. A dohled kamer zařídil někdo, kdo nás prásknul, když už jsme tam seděli.

Bavili jste se s prezidentem také o těch tlacích na vás?
Taky. Připadalo mu to absurdní. On na rozdíl od jiných prezidentů do Národní galerie docela často chodí, zajímá ho to.

Nabídl vám pomoc?
O žádnou jsem nežádal.

Podle čeho se dá hodnotit kvalita šéfa Národní galerie?
Podle výsledků.

Ale co jsou ty výsledky? Kolik nakoupila nových děl, kolik tam chodí lidí, kolik získala nových paláců, uspořádala výstav nebo kolik utržila za vstupné?
Tak zaprvé - finanční stabilita. Když jsem ji přebíral, byla totálně zadlužená v řádech stovek milionů. Sbírky nebyly koordinovány, depozitáře chaotické, měla velmi chabou publikační činnost. To všechno je dnes jinak.

Návštěvnost mezi parametry úspěšnosti ředitele nepatří?
Myslím, že ne tak zcela. Jsem členem skupiny ředitelů velkých světových muzeí. A tam se o tom mluví neustále - jako o parametru, který je žádán, ale který je svým způsobem nekorektní. Nejsme součástí zábavního průmyslu, máme jiné poslání. Zároveň je třeba, aby lidé do galerií chodili. Je to věčné téma.

"Národní galerie spí, a proto se chci postarat o to, aby byla živá jak uvnitř, tak ve vztahu k veřejnosti," řekl jste po svém nástupu. Takže teď je živá, i když má méně návštěvníků než před deseti lety?
Doba se mění, lidé už nejsou tak hladoví po velkých výstavách. Navíc někdy zavíráme části galerie kvůli opravám a rekonstrukcím.

Čísla však říkají, že v roce 1998 měla Národní galerie přes šest set osmdesát tisíc návštěvníků, zatímco v roce 2008 tři sta padesát tisíc.
Zaprvé nevím, jestli je to první číslo relevantní, protože jsem tam v té době ještě nebyl a nemohl jsem ho ověřit. A pak si myslím, že pod slabou návštěvností jsou podepsána média. Například teď jsme měli dvě fascinující čínské výstavy - kdyby byly na Manhattanu, stála by se na ně fronta. Z našich médií se o nich s výjimkou The Prague Post nikdo nezmínil. Novináři to bojkotovali, a to považuji za skandální. V New Yorku druhý den po vernisáži vyjde dvoustrana v New York Times. U nás nic nebo nadávky.

Knížák očima Tachecí

Oblečení měl tentokrát fádní - černý rolák, černý oblek, relativně normální brýle. Tuším, že dobře ví, že výstřelky zaujmou jen tehdy, jsou-li občasné.
Milan Knížák ví i spoustu dalších věcí: že se pod ním židle kymácí, že ho spousta lidí nemá ráda, že si to nesmí připouštět, že o stavu své duše s novináři mluvit netřeba nebo že i celkem nezaujatou novinářku je třeba občas proplesknout. Vlastně jsem z toho vyšla skvěle: trapná jsem byla jen jednou (i když jsem nad přepsaným rozhovorem nejméně desetkrát přemýšlela, jestli jsem tou otázkou nebyla trapná doopravdy). A navíc osobitý šéf Národní galerie seděl přes hodinu ve studiu bez jakéhokoliv náznaku touhy okamžitě odejít.
Nerozumím umění, i když ho mám ráda. Ale rozumím tomu, proč mám ráda Milana Knížáka: není tuctový, není srab a provokaci má jako životní styl. To vše platí bez ohledu na to, jak řídí Národní galerii. To neumím posoudit ani po mnoha jejích návštěvách a tuctech přečtených článků. Možná proto se mi vedl rozhovor tak dobře.

Mám dojem, že se rád chlubíte tím, že jste resuscitoval Veletržní palác -resuscitace se podle vás povedla?
Jsem pyšný na to, jak se nám podařilo uspořádat trvalou instalaci. Oslavnou rešerši o tom napsal třeba šéf vídeňské Albertiny.

Čísla se však opět podle toho nechovají: zatímco rok před vaším nástupem palác navštívilo 168 tisíc lidí, v roce 2008 přilákal pouhých 116 tisíc návštěvníků.
Ale na tom vůbec nezáleží. Nejde o to, aby tam chodily davy, spíš jde o to, aby tam lidi chodili opakovaně a vzdělávali se tím. Máme programy pro školy, pro seniory - snažíme se získat diváky, kteří Národní galerii potřebují.

Zjevně mylně si pojem oživení představuji tak, že bude do galerie proudit mnohem víc lidí, což se evidentně ne úplně povedlo.
Kdybychom udělali výstavu van Gogha, tak by asi proudili. Teď na podzim chystáme výstavu význačné vídeňské Batlinerovy sbírky od Moneta po Bacona, takže tam určitě přijde spousta lidí.

Jinak je ale známá vaše averze k atraktivním výstavám. Proč to?
Je přece zbytečné dělat výstavu van Gogha, když je ve Vídni a stojí tolik peněz, že bychom museli na dva roky zastavit jakoukoliv výstavní činnost.

Proč Národní galerie neudělala třeba výstavu Josefa Čapka? O tu měli lidé neuvěřitelný zájem.
Nejhorší výstava loňského roku. A navíc je Čapek velmi silně zastoupen v trvalé expozici Národní galerie.

Zjevně si to návštěvníci nemysleli - fronty o víkendu byly běžné.
Přitom je to absolutně matoucí, špatně udělaná výstava, která vyhrabala spoustu věcí, které se autorovi nepovedly. Čapek je fenomén, ale tato výstava ho ukázala jako rozpačitého umělce. Nechápu.

Já zase nechápu, proč neděláte výstavy, které uměnímilovná veřejnost masově chce, a k tomu jí nenabízíte stálé expozice.
Protože cítíme profesionální povinnost nepodléhat módním trendům, navíc je to strašně drahé. Musíte se rozhodnout, jestli tolik utratíte na něco chronicky známého nebo módního. Nebo jestli nemáte po půl století totality povinnost ukazovat to, co bylo zamlčováno. V instalacích se pokoušíme především ukázat díla českého umění, která předznamenala či obohatila světové trendy, a ne ta, která byla v závěsu.

Jestli bude návštěvnost dál stagnovat nebo klesat, řeknete si, že na vaší strategii je možná něco špatně? Nebo by vám bylo jedno, i kdyby do Národní galerie chodilo stále méně lidí?
Naše návštěvnost je srovnatelná s Národním muzeem. I ono má několik budov. My jsme také muzeum. Muzeum umění.

Co pokládáte za svoji největší chybu ve funkci šéfa Národní galerie?
Žádné zásadní chyby nevidím. Vidím řadu dílčích chyb.

Nejsem první, koho napadlo, že s Davidem Černým, kterého zjevně nemáte rád, jste si typově podobní, a proto vám tak leze na nervy.
Vůbec si nejsme podobní. On se jenom snaží, aby byl vidět. Já jsem se o to nikdy nesnažil. Jsem vidět.

"Vaše způsoby, vaše nezamaskovatelná touha po moci mne děsí," napsal jste v roce 1996 Miloši Zemanovi v otevřeném dopise. Od té doby jste žádnému politikovi otevřený dopis neposlal - co to?
To byla romantická doba amy věřili ideálům. Řada politiků nám od té doby dala najevo, že v ně věřit nemáme. V porovnání s dnešní sociální demokracií mi připadá návrat Miloše Zemana jako andělský sen.

Před třinácti lety vás čtenáři Lidovek navrhli na prezidenta a vaše reakce zněla: Zatím jsem o tom nepřemýšlel a přemýšlet nehodlám, i když si myslím, že bych takovou roli zvládl.
Vždyť ano.

Otázka teprve měla zaznít: Dá se sebevědomí vypěstovat, nebo se s ním člověk rodí?
Rodí, ale pěstovat se musí všechno. Celý život se intenzivně vzdělávám. Zároveň o všem pochybuji, ale nikomu přitom nebrečím na rameni. Nechytám ženské a přátele na bolavou nohu.