Občan Havel přikuluje dobře. S vysvětlivkami

Když se v plánu filmových premiér objevil název Občan Havel přikuluje, mnozí tápali. Je to snad pokračování časosběrného dokumentu Občan Havel? A co vlastně znamená to divné slovo "přikuluje"? Režisér Jan Novák musel začít vysvětlovat.

Nutno říct, že dokument z prostředí, které inspirovalo Václava Havla k napsání majstrštyku jménem Audience, si o dovysvětlení říká i sám o sobě. Ne proto, že by byl nesrozumitelný: vyprávění o Havlově zkušenosti s koulením pivních sudů (odtud termín přikuluje) je zcela tradiční a nezáludné. Jen právě snad až příliš "nezáludné" na to, aby obstálo jako celovečerní film určený do širší distribuce.

UKÁZKA Z FILMU OBČAN HAVEL PŘIKULUJE

Coby výukový materiál pro školy by prošel bez ztráty hvězdičky. Prošel by i jako zajímavý televizní výlet do minulosti. Výpovědi - a nejen ty Havlovy - jsou vypravěčsky vděčné, vtipné a v neposlední řadě dobře poskládané, hlavní postava - Václav Havel - je atraktivní jako málokdo.  

Občan Havel přikuluje podle filmového distributora

Film ukazuje prostředí v pivovaru i spolupracovníky, kteří Václava Havla k napsání Audience inspirovali. Popisuje i okolnosti slavného undergroundového záznamu hry a to, jak její existence rezonovala v tehdejším mediálním světě – například Jiřina Bohdalová se ubránila tlaku, aby Havla denuncovala v televizi tím, že si od lékařky kamarádky nechala naříznout spodní ret, aby jí opuchla tvář.

Ani dokumentární film však nemůže stát pouze na vyprávění a (sebevětší) legendě, a právě na to Novákovo dílko doplácí. Laciné (a u tak přehledného tvaru navíc zcela nepotřebné) rozdělení do kapitol, stokrát viděné spartakiádní záběry, dobové obrázky politiků a notoricky známé totalitní popěvky a znělky jako výplň mezi natočeným materiálem: to vše jinak zajímavé mozaice podtrhává nohy.

Dvě tváře jednoho filmu

Jiná věc je, že když člověk "přikulujícímu" Havlovi nakoukne pod pokličku, nad většinou ze zmíněných "defektů" shovívavě mávne rukou. "Estébáky jsme natáčeli tajně, ale nebylo to skrytou kamerou. Dvacetiletý kluk ji prostě jenom držel v podpaží a ty pány nenapadlo, že by mohla běžet," vysvětloval Novák, jak dokázal přimět k výpovědi příslušníky tajné policie, kteří Havla za normalizace sledovali. "No a zkuste čarovat s kamerou, kterou ani nepřiznáte," smál se režisér při vzpomínce na obtížnou práci. A člověk nemohl nesouhlasit.

Co víc, nemohl nesouhlasit, ani když poslouchal, jak vlastně k české látce přistupuje filmař vychovaný za oceánem. To, co nám, kteří jsme pokusů o zdokumentování totality viděli desítky, připadá jako klišé, je pro Nováka nové, absurdní a provokativní. Jako když dítě objevuje okolní svět. "Wow," mělo by se komiksově vznášet nad každým filmovým políčkem.  

"Já tu dobu nezažil, ani mi o ní nikdo dopodrobna nevyprávěl. Důsledkem je, že to, co vy vnímáte jako smutnou součást doby, mě osobně zvedá ze židle," říká Novák a přiznává, že ho díky tomu nejvíc zaujaly detaily, nad kterými se český divák maximálně pousměje. 

"Vím, že to bude znít divně, ale jako Američana mě třeba nejvíc šokovalo, že si slavná herečka nechala zohyzdit tvář, jen aby nemusela vypovídat na kameru. Jen si to převeďte do amerických reálií: podstoupila by něco takového Meryl Streepová?" ptal se režisér novinářů, kteří se s ním sešli po projekci.

Narážel přitom na scénu, v níž Jiřina Bohdalová pobaveně vypráví, jak si nechala rozříznout ret, aby ji STB nemohla nutit vystupovat před kamerou proti Havlovi. "Je to prostě jiná zkušenost," uzavřel Novák a bezděčně se tak obhájil i jako filmař, kterému by divák mohl vyčinit. Otázkou zůstává, co řeknou ti, kdo ho neslyšeli.