Celé tři dny věnují Číňané oslavám spojeným s novým rokem, tentokrát oslavují zajíce. V západoevropské literatuře se sice mluví i o králíkovi, ale v dávných legendách se objevuje především zajíc.
Podle představ na Dálném východě přebývá zajíc na měsíci. Buddha vykázal zajíci místo na měsíci na znamení vděčnosti za jeho oběť: zajíc se sám vrhl do ohně a obětoval své tělo, aby hladového Buddhu nasytil. Zajíc je díky svému spojení s měsícem často dáván do souvislosti s menstruací a z toho vyplývající plodností a láskou. Ve stejném smyslu byl zajíc v antice spojován s Afrodítou a Kupidem.
V Japonsku se také věřilo, že zaječí maso je lékem proti nemocem vnitřností a posiluje vitalitu člověka. V den zajíce bylo také zakázáno vyrábět miso, oblíbenou tuhou směs rýže, kvašených fazolí a soli, která se používá jako přísada do omáček. V rodině, která by tento zákaz porušila, by prý v dalším roce došlo k úmrtí.
Čínské legendy spojují zajíce s dlouhým věkem. Podle nich se živí bylinami, z nichž se získává elixír života, a proto se může dožít velmi vysokého věku. Když dosáhne pěti set let, jeho kožich prý zmodrá, a v tisíci letech se mu kožich změní v bílý. Odtud pak čínská zobrazení zajíce, jak na měsíci míchá elixír nesmrtelnosti. Pro Číňany bylo šťastným znamením zahlédnout červeného zajíce, který potvrzoval , že je v říši klid a pořádek a vládne jí ctnostný panovník.
Zajíc se neobjevuje jen v legendách asijského světa. Američtí domorodci vypravují příběh o velkém zajíci Manabazovi, který sídlí také na měsíci a dává lidem vítr a vodu. Je kulturním hrdinou a povyšuje živočišnou stránku lidské povahy na vyšší úroveň. Představuje velkého ducha Manitou, stvořitele. Mayové patřili k národům, kteří si představovaly na měsíci králíka a lunární králík se v umění předhispánského Mexika vyskytuje velice často.
Postavě velikonočního zajíce v evropských zvycích je připisováno tvoření života a přinášení úsvitu. Snad se jedná o lidovou připomínku anglosaské bohyně Eostre se zaječí hlavou, která symbolizovala jaro, obnovu a nový měsíc. I keltská měsíční božstva jsou zobrazována se zajícem v ruce a v keltských bájích a pověstech bývá zajíc průvodcem bohů lovu.
Křesťanství pohlíželo na pohanskou víru s nedůvěrou a učinilo ze zajíce symbol plachosti, chtíče a promiskuity. Ovšem jako symbol bezbrannosti byl zajíc ztotožňován s těmi, kteří uvěřili v ochrannou moc Krista. Bílý zajíc u nohou Panny Marie představuje morální vítězství nad základními instinkty.
Zatímco někde se z králíků a zajíců stali domácí mazlíčci, jinde jim hrozí vyhubení. Ve snaze zachránit ohroženého králíka amami jej japonská vláda prohlásila za "živoucí národní památku".
