Pakliže se tedy režisér Zdeněk Troška před premiérou nové inscenace ve Státní opeře Praha otevřeně přihlásil ke klasickému přístupu, nutno jeho volbu respektovat a výsledek posuzovat z jím vytyčeného úhlu pohledu.
Jenomže na to, aby bylo možno filmaře Trošku označit za českého Franka Zeffirelliho, chybí jeho práci ruka divadelníka. Inscenace totiž zoufale postrádá zručnost operního profesionála, který by jeviště jednoduše uvedl do chodu.
Jedna dávná zkušenost s Donem Carlosem v Národním divadle zjevně nestačí, aby Troška dokázal efektivně pracovat se sborem a se sólisty, a tak se přiřadil k tvůrcům, jako je David Radok, David Pountney nebo Jozef Bednárik.
Začíná to hned v úvodu: "Každý projde náměstím, přijde a zase odejde," zpívají zevlující vojáci na stráži. Čekali bychom - zvlášť v realistické klasické koncepci - podívanou na dav, na detailně vypracované pouliční hemžení, zkrátka pulzující
atmosféru španělského města, jak ji v Metropolitní opeře uměl - ovšemže ve větším jevištním i finančním měřítku - vykouzlit právě Zeffirelli. Ale co vidíme na jevišti Státní opery? Tři naaranžované taneční páry. To věru není obratně zrežírovaný dav.
Základním problémem inscenace je to, že připomíná spíše sled statických pěveckých čísel doprovázených ilustrativním tanečním křovím, které vyrůstá téměř v každé situaci, někdy vyloženě zbytečně (například při "kartové" árii Carmen), a pouze maskuje neschopnost navodit dramatické situace. Tady nepomůže ani točna, na níž je postavena stěna evokující býčí arénu. Když se totiž otáčí po x-té bez konkrétního významu, efekt se vytratí.
A herci kolem ní nevědí, co a jak hrát: představitel Dona Josého, mladý korejský tenorista Yikun Chung, není bez talentu, ale svými gesty se dostává na hranu nechtěné komiky. Strnulé, hlasově nijak okouzlující jsou výkony Ludmily Vernerové coby Micaely a Escamilla v podání Vladimira Chmela. Ještě tak představitelka titulní role Galia Ibragimova předvedla hlasově i herecky ucelenou a vyzrálou kreaci. Mezi ní a Josém však nic nejiskří, takže není jasné, proč dojde k vraždě ze žárlivosti. Francouzské dirigentce Claire Levacherové se rozsypala scéna v krčmě, jinak se snažila držet představení pohromadě.
Turistickému publiku, a vůbec divákům nemajícím žádné srovnání a žádné nároky, se inscenace snad může zalíbit. Ale vzpomínky na Carmen, kterou v Národním divadle režíroval před pár lety Jozef Bednárik, jsou ještě živé: jeho práce sice měla některé vady na kráse, ale bylo to skvěle zorganizované divadlo sršící energií. Tomu se Carmen ve Státní opeře nemůže rovnat.
