Žofie Kabelková je součástí scény, která v českém hudebním prostředí vznikla v průběhu první dekády nového století. Totiž scény "dívek s kytarou (ale i akordeonem, klavírem či dalšími nástroji)". Tak trochu neplánovaně a mimoděk ji bezpochyby odstartoval úspěch Radůzy, jakkoli se většina těchto písničkářek na ni neodkazuje ani vůči ní nevymezuje.
Jména tvůrkyň, jako je například Sylvie Krobová, Jana Vébrová, Jana Šteflíčková, Martina Trchová, Terezie Palková a několik dalších, jsou - přestože vesměs mají za sebou jednu i více desek - známa zatím poměrně omezenému počtu posluchačů, navíc spojenému s tím či oním prostředím, ve kterém vystupují. Přitom by rozhodně měla většina z těchto dam šanci oslovit stylově širší zázemí, než jsou fanoušci folku (jako je tomu třeba u Šteflíčkové nebo Trchové) či moderního šansonu a alternativní hudby (Krobová resp. Vébrová).
Žofie Kabelková vzešla z ryze folkového podhoubí, prošla soutěžemi Porty i Zahrady, čím dál víc ale - byť "dívka s kytarou" - mířila k obecnějšímu pojetí hudby i tvorby písní jako celku. Její album Peřiny z vody vlastně dokonale odpovídá termínu nu-folk, ve kterém je dovoleno naprosto vše, co je potřeba k dosažení optimálního výrazu autora/interpreta a co se nezastaví před žádnou formální hranicí v instrumentaci, výrazu nebo hudebních vlivech.
Album je výsledkem studiové práce - koncertně Kabelková vystupuje buď sólově s kytarou nebo v doprovodu flétnistky Petry Klementové. Producent Stano Palúch, sám multiinstrumentalista, zejména houslista, člen nadžánrového tria Pacora, má blízko nejen k folku, ale i folkloru, jazzu i soudobé vážné hudbě. A tuto žánrovou rozvolněnost otiskl i do tohoto alba. Aniž by z něj ale sestavil pouhý "vzorník" různých stylů bez jednotících prvků.¨
Aranžmá oněch šestnácti písní jsou vlastně velmi komorní, obvykle postavená na jednom základním nápadu nebo zvuku, který v kontextu alba ve své ojedinělosti "zasvítí" a vlastně z každého poslechu dělá dobrodružství. Ať zazní trubka či křídlovka jazzmana Miroslava Hloucala, cimbál Marcela Comendanta, flétna Petry Klementové, či housle, klavír, elektronické nástroje nebo kalimba samotného producenta, vždy se jedná o unikát pro tu kterou píseň, nikdy o profesionální machu či důsledek urputné snahy, "vyseděné u stolu".
Jednotícím prvkem je samozřejmě sama tvorba Žofie Kabelkové, její autorský rukopis, který se vyvinul do využití (zejména v tradičním folku) neobvyklých harmonicko-melodicko-dynamických postupů a originální stavby písní. A ve zdaleka neposlední, ba naopak v první řadě také její zpěv, který vyniká nejen v sólových partech, ale i při velmi oživujícím zmnožení do sborových vokálů.
Textově jsou Kabelkové nejbližší velmi intimní a poetické polohy. Na první pohled se mohou zdát poněkud mnohomluvné, ale důsledná hra s jazykem a dovedné vyžívání jeho rozličných vrstev a zákrutů, včetně častého využívání slovních hříček i rytmických a rýmových možností tento pocit více než relativizuje.
Těžko říct, co na takto pojaté album Žofie Kabelkové říká její tradiční folkové publikum. Je ale jisté, že na takovouto hudbu čeká mnohem širší posluchačský okruh. Je jen škoda, že o tom asi ještě neví.
Žofie Kabelková: Peřiny z vody
vyd. Malé vydavatelství plovoucí na kře, čas 49:57
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
