Tím spíš zpěváka Igora Timka potěšilo, že na kapelu upozornil Petr Bende v soutěži Česko hledá SuperStar.
"Zvláště když se přeřekl, že hrál před českými kapelami Čechomor a No Name. Pak dodal: ‚Teda oni jsou Slováci, ale tady jsou jako doma.‘ Bylo to, jako když někam vložíte kredit a pak se vám to vrátí nazpět," říká Timko.
Novou desku jste natáčeli v Česku. Proč?
Chtěli jsme změnu. A bylo to v pohodě, nahrávali jsme ve studiu Petra Jandy. Udělal nám ohňostroj, když jsme odcházeli. Poslední, jedenáctá píseň se jmenuje To bude vekom, je to taková rozprava o životě. Zpívá se v ní: "Není to choroba, moji hlavu nevyléčíš lékem, tak nechte mě dál myslet po mém, to bude věkem." Jandovi se píseň líbila, tak jsme ho požádali, aby nám svým legendárním hlasem řekl: "Jó já to znám, to bude věkem." Řekl to a jakoby osudově uzavřel desku. Je to taková pečeť legendy.
Projevilo se nové studio v ostřejším, rockovějším zvuku desky?
Album je trochu přitvrzené. Kytaristi tvořili skladby a každý z nich přemýšlí trochu jinak. Máme dvě rovnocenné kytary, navíc každá píseň je natolik osobitá, že deska nemá celistvý zvuk.
Říkali jste už dřív, že vaše písně jsou o mužích a ženách, vztazích a lásce. To pokračuje?
Dá se zpívat, že si někdo koupí nové auto, ale to nemá dosah. Ženy jsou samozřejmě nevyčerpatelná studnice nápadů. Fenomén konfliktů obou pohlaví, kompromisů či tolerance je úžasný. Dá se popsat na mnoho způsobů. Divil byste se, jaké reakce jsme měli na milostnou píseň Starosta. Zavolal nám jeden starosta a řekl: "Jsem rád, že máte píseň o mně." Když se o písni dověděl jiný starosta ve velkém městě, hned se lekl. "To je něco pikantního?"
Vy sami žijete v dobrovolné skromnosti podle písně Keby každý chcel mať menej.
Nemám pocit, že rozhazujeme. Člověk by si mohl koupit dvě auta. Já mám tři roky jeden vůz. Spousta lidí se mě ptala: "Tak už budeš měnit auto?" Řekl jsem, že ne, je moje první a přirostlo mi k srdci. Tak proč bych ho měnil? Nemám ani pocit, že nosím oblečení za tři sta tisíc. Každý rok přispíváme na onkologii, hrajeme charitativní koncerty. Nemyslím, že by nás peníze zkazily. Vlastně máme normální práci, jenomže nám se k tomu ještě tleská. Pocházím z běžných poměrů. Otec byl inženýr, v roce 1994 dostal výpověď. Místo toho, aby si dal na knížku třicet tisíc, což byly jediné větší peníze, které měl, tak koupil repráky a začal s námi hrát na tancovačkách. To jsou věci, na které se dnes dobře vzpomíná. Hudba je nejnejistější podnikání na světě. Když uděláte jednu špatnou desku, musí následovat dvě výtečné, abyste se rehabilitovali. Ale ze všeho nejdůležitější je inspirace. Snažíme se čerpat z normálních zdrojů, z běžného života.
