RECENZE: Nela Rywiková snad ukáže své skutečné kvality v příští knize

Od debutu Nely Rywikové nazvaného Dům číslo 6 si čtenář může mnohé slibovat: román z prostředí vítkovických železáren s detektivní zápletkou by mohl být sociální sondou či beletristickou studií jedné zmarněné etapy, kronikou socialistického plánování a jeho zhoubného dopadu na mnohá manželství, dětství, generace.

Nela Rywiková | foto: archiv Nely Rywikové

Vyšlo to tak napůl. Detektivky mohlo být míň, atmosféry vysokých pecí a dnešního prorůstání plevele na místech dřívějšího hornického zápalu víc – z košatého nápadu vyrostla příliš přísně sestříhaná bon­saj. I tak však vznikla slibná kniha.

Ostrava, město polétavého prachu, šedi, horníků. Uprostřed post­apokalyptické krajiny železáren zůstává obydlený jediný dům, adresa je U Trati 6. Vede k němu jediná zarostlá cestička mezi keři. Přitom je dům postavený v měkkém modernistickém duchu bruselského stylu, který ovládl československou architekturu po úspěchu Expa 58.

Keramické obklady, skleněné mozaiky, drátosklo. Měl by být památkově chráněný, jenomže o něj nikdo nejeví zájem, těch pár obyvatel, kteří tu ještě žijí, stěží zaplatí městu regulovaný nájem, natož aby si byty odkoupili do vlastnictví a diskutovali s památkáři.

Kam zmizel student?

Jen student Martin si uvědomuje kouzlo nedávné historie a snaží se dům číslo šest zachránit před plevelem, byrokracií i devastujícími zásahy samotných nájemníků. Jenže tenhle Martin je už nějakou dobu nezvěstný.

Dům číslo 6

65 %

Nela Rywiková

vydal Host, 278 stran, cena 269 korun

Složka s jeho případem se dostane na stůl kriminálního policisty Vejnara, který miluje motorky, kouří Lucky Strike a tak nějak mu nezbude nic jiného než se nastěhovat do jednoho volného bytu v domě číslo šest, protože ho právě vyhodila přítelkyně z garsonky.

Během výslechů svědků, kteří přišli s Martinem do styku, se před ním odkrývají osudy starousedlíků i naplavených obyvatel toho tajemného omšelého domu. Martinova matka si myslí, že chlapce někdo zabil.

Ale místní to vidí jinak: "Synek si beztak kajsik hnaty zpřelamal na tym vehyklu a teraz tu z nas všici robi vrahy." Je to právě dokonale použitý místní dialekt, byť v písemném projevu lehce úsměvný, který zvedá hodnocení románu minimálně o jednu příčku.

Rywiková umí být velmi autentická, dialogů by mohlo být víc, v takových promluvách dostává kniha spád. Bohužel postavy častěji spíš mlčí a nechávají autorku, aby vyprávěla jejich příběhy, takže zdaleka nedosahují takové důvěryhodnosti.

A měly by o čem mluvit, jsou tu chlapi, co ve dne v noci fárali, chlastali a ženské tloukli ("Ty srabe zasrany, liskat umiš, ale aby ses staral o rodinu, to ni!"), i vypočítavé jednoduché paňmámy z kantýny, které věděly, jak ulovit pana inžinýra, a když byla ruka v rukávě, začaly mu v přiděleném bytě dělat ze života peklo ("Tak dluho ste mu pila krev, až to s nim šlahlo. To by nevydržel ani svaty, ten vaš tyjatr.").

Jenomže tyhle skvosty ostravské moravštiny prokládá autorka banálními přirovnáními a klišé typu "studnice informací se kalí" nebo "utajená komůrka mysli", které jsou o to křečovitější, oč je jadrná mluva uvolněnější.

Slibný začátek

Na druhou stranu detektivní pátrání má spád, a i když je Vejnar místy trochu neoriginálním klonem komisaře Moulina, dokáže Rywiková čtenáře připoutat a vzbudit v něm zvědavost. Příběhy obyvatel domu se proplétají, každý má nějaké tajemství, někteří dokonce společné, a jak příběh graduje, je čím dál tím těžší ho odložit.

Jen ještě maličkost: centrum pro týrané děti Koala je tak směšná předělávka, že shodí vážnost celé situace! Sečteno, podtrženo – není to špatné čtení. Jaká je Rywiková doopravdy spisovatelka, se však asi ukáže až její další knihou. Tohle je v každém případě slibný začátek.