Statistika nuda je...
Prvním logickým krokem bylo oslovení jednotlivých gramofirem, ovšem překvapivě se ukázalo, že si žádné statistiky nejprodávanějších desek nevedou. Například bývalá státní gramofirma Supraphon, která tu před revolucí měla v podstatě monopol (spolu s Pantonem a slovenským Opusem), se sice pokouší udělat ve své historii pořádek, ale ještě to bude chvilku trvat.
„Na plnění historických prodejů pracujeme, najali jsme za tím účelem brigádníky, ale v žádném případě ještě nemáme možnost žebříčky prodejů jednotlivých titulů a roků jednoduše vyjet,“ vysvětluje Helena Bartíková, vedoucí dokumentace Supraphonu.
Zkusili jsme tedy organizaci OSA, která musí prodeje evidovat kvůli autorským honorářům, jenže ani ta nemá data o prodejnosti v ucelené podobě. „První počítačový program, který se na zpracování dat od vydavatelů používal, byl spuštěn v roce 1994. Dříve se vše zpracovávalo ručně a jelikož se podobné přehledy nikdy v OSA nevytvářely, jejich zpracování by bylo pokud ne nemožné, pak velmi náročné na práci a čas,“ řekl nám Petr Plášil, vedoucí odboru mechaniky a audiovize.
Prakticky by to znamenalo ručně projít kartotéku tisíců vydaných titulů a z nich teprve sestavovat nějaký žebříček. Nakonec nás zachránila organizace IFPI, která zastřešuje gramofonové firmy a mimo jiné sestavuje také každotýdenní žebříčky prodejů. To byl jediný subjekt, který nám byl schopný poskytnout ucelená data, ovšem pouze od roku 1994, kdy u nás začala IFPI fungovat.
Museli jsme se tedy smířit, že dáme dohromady alespoň žebříček za posledních dvanáct let (1994- 2006), jenže ani tak ještě nebylo vyhráno. IFPI totiž nemá čísla absolutních prodejů, to znamená kolik se nahrávky prodalo od jejího vydání až do současnosti, ale poskytla nám vždy jen deset nejprodávanějších nahrávek za ten který rok. My tedy na základě těchto údajů sestavili pravděpodobný žebříček a poté se vrátili zpět na gramofirmy, abychom získali absolutní prodejní čísla.
I když si gramofirmy nevedou celkové statistiky, v případě konkrétních titulů samozřejmě celkovou prodejnost dohledat umí (i když i tak se ukázalo, že u některých starších titulů už jsou některé nejmenované gramofirmy kvůli různým vzájemným fúzím v podstatě bezradné). Tak tedy nakonec vznikla tato padesátka, podle všeho první takový žebříček svého druhu, který v rámci české pop music kdo kdy sestavil.
...má však cenné údaje
I když se nepodařilo realizovat původní záměr, tento žebříček je možná mnohem logičtější, než kdybychom porovnávali prodeje všech dob. Ty se totiž porovnat ani nedají. Největším důvodem je samozřejmě období komunismu – hudební průmysl tu tehdy nebyl zdravý a přirozený, vycházely tu jen některé desky, byla mnohem menší konkurence a hudba samotná byla v úplně jiné společenské pozici.
Nestandardní byly i první roky po revoluci, kdy se zase projevila euforie z čerstvě nabyté svobody a kdy i „undergroundoví“ umělci prodávali zcela nepřirozeně tisíce desek. Bylo to sice hezké, ale nemohlo to trvat dlouho. Teprve kolem roku 1994 se domácí hudební trh stabilizoval, začal klasický tržní konkurenční boj, alternativci šli zpátky do podzemí a žebříčky hitparád obsadily typické masové záležitosti, často velmi pochybné úrovně.
Ano, je jasné, že český masový vkus je ještě o trochu horší než ten světový – viz úspěchy obskurit typu Šmoulů, Maxim Turbulenc, Těžkýho Pokondra a svým způsobem i třeba Daniela Landy nebo bratrů Nedvědů, ale co naděláme – takoví prostě jsme. Náš přehled také dobře ilustruje postupnou krizi hudebního průmyslu jako celku, kdy se kvůli příchodu nových technologií začalo prodávat čím dál tím méně desek – pouze čtrnáct alb z celkové padesátky vyšlo po roce 2000.
Na druhou stranu se ukazuje, že když se podaří trefit do toho, co se lidem opravdu bude ve velkém líbit, bylo i v posledních letech možné prodat velkou spoustu nahrávek. S přihlédnutím k faktu, že dnes je pro mladé kapely úspěch prodat tisíc desek, je to samozřejmě drsné čtení. Tak hurá do toho!
