"...Anebo jsem byl žákem Arcimbolda, ´nejdůmyslnějšího malíře fantazií´, jenž dlouhá léta přebýval na dvoře Jeho Veličenstva císaře Rudolfa II. Pomáhal jsem mu malovat jeho skládané portréty, ty znepokojivé a potměšilé kebule, bradavičnaté a zjizvené, které vytvářel nakupením ovoce, květin, klasů, slámy a živočichů, podobně jako Inkové vkládali mrtvolám do důlků zlaté oči a do tváří kus dýně."
Tak Ripellino poeticky vypráví o svém přesvědčení, že v Praze "už žil za jiných časů". Jeho láska k Praze, kterou je oněch bezmála 400 stran knihy prostoupeno, tomu napovídá. A teorii o vyučení u Arcimbolda zase vyhovuje styl, jímž své životní dílo, které v skutečně magicky působícím konglomerátu "velkého a malého", "vysokého a nízkého", "mimořádného a nepodstatného" vytváří portrét ducha Prahy, napsal.
Ripellinova láska k Praze, potažmo české kultuře, vedla přes lásku k ženě. V roce 1947 se oženil s českou romanistkou Elisou Hlochovou a ve spolupráci s ní předkládal italským čtenářům skvosty české poezie: Vladimíra Holana, Františka Halase, Jiřího Ortena či Jana Zahradníčka. Českou literaturu také vyučoval na římské univerzitě. Po sovětské okupaci v roce 1968, kterou otevřeně odsoudil, už měl Prahu zakázánu a zemřel roku 1978 v pouhých čtyřiapadesáti letech.
Magickou Prahu, ve které zúročil jak svou erudici, tak poetický cit a jazyk básníka (psaní poezie se sám věnoval), vydal poprvé v roce 1973. V roce jeho smrti vyšla poprvé česky - nikoli však v Čechách, nýbrž v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. První české vydání na domácí půdě obstaral Odeon v roce 1992.
V Magické Praze se jakoby o překot kupí obrazy, ve kterých se přísná fakticita (doložená šedesátistránkovým poznámkovým aparátem) potkává s literárními výjevy, které atmosféru "ripelliniovské Prahy" přesně definují: "Pozdě o páté se dodnes noc co noc vrací Celetnou domů Franz Kafka, s buřinkou na hlavě, celý v černém. Dodnes noc co noc hlásá v některé hospodě Jaroslav Hašek kamarádům z mokré čtvrti, že zdravý pokrok může být jen mírný a v mezích zákona. Dodnes žije Praha ve znamení těchto dvou autorů, kteří nad ní lépe než jiní vyslovili ortel bez odvolání, neboť vystihli její nevrlost, nevůli, úskočné tůčky, přetvářku, šibeniční ironii," nastavuje svou vstupní tezi v úvodu.
A vzápětí dodává totéž pomocí literárního odkazu: "Dodnes každý den za svítání vedou dva pokulhávající vojáci z Hradčan dolů přes Karlův most na Staré Město Josefa Švejka a opačným směrem provázejí dodnes za měsíčních nocí dva lesklí tuční šmíráci, dvě figuríny z panoptika, dva roboti v kajzroku a cylindru, Josefa K. na popravu v strahovském lomu." Popis "pražské grotesky" jednoduchý, avšak dokonalý.
Stávající české vydání má oproti předchozím kromě textových oprav a doladění citací v autentickém znění jedno obrovské plus: velmi příjemná grafická úprava Pavla Růta, řada dobových ilustrací a snímků, větší formát, dobrý papír a tisk konečně odpovídají významu a kvalitě knihy.
"Praha nás ne a ne pustit. Ani jednoho. Ta matička má drápy. Tady se musíš podřídit, nebo -. Na dvou koncích bychom ji museli zapálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak bychom jí možná unikli," cituje Ripellino Franze Kafku. Na tom se pro leckoho od prosince 1902 příliš nezměnilo. I díky Magické Praze.
