RECENZE: Národní láká děti na perníček. Mělo přidat víc koření a medu

Operou Jeníček a Mařenka alias Perníková chaloupka se první česká scéna rozhodla přitáhnout dětské publikum. To je v dnešní době nelehký úkol a nejspíš proto povolala jako režiséra Matěje Formana v přesvědčení, že dodá poetiku a úsměv.

Scéna z opery Jeníček a Mařenka | foto: Národní divadlo/Hana Smejkalová

Forman se před pár lety podílel jako scénograf na povedené dětské opeře Čarokraj, kterou režíroval jeho bratr Petr. Jenže to bylo nové dílo, kdežto teď se jako režisér musel vejít do rámce daného skladatelem Engelbertem Humperdinckem koncem 19. století.

U něj začíná příběh ve skromném příbytku výrobce košťat, z něhož Forman udělal divadelního principála. Jeho úvaha, že chudoba popsaná v libretu je dnešním dětem vzdálená, může být správná, otázka je, nakolik blízké je jim prostředí kočovných komediantů. Třeba ano, ale tento nápad nešlo ústrojně zapojit do opery a stavět na něm, koneckonců doma se děti nalézají jen na začátku příběhu. Vypadá to, jako když se do jedné pohádky mechanicky vsune jiná a pak není jasné, co s ní.

Na čtvrteční večerní premiéře ve Státní opeře dětí logicky mnoho nebylo, těžko tedy soudit, jak zareagují. Asi je pobaví některé kousky zvířátek nebo loutky dublující postavy Jeníčka s Mařenkou. Jenže to všechno působí jen jako povrchně dodané špílce. Ve scéně v lese se Forman se scénografkou Andreou Sodomkovou nejvíc přiblížili kouzlu Čarokraje a jeho fantasmagorických postav, ale samotná Ježibaba se svým příbytkem dopadla překvapivě fádně.

Po perníkové chaloupce ani stopy, ani po nějakém jiném efektním nápadu, tedy kromě několika obřích kusů perníku, do nichž Ježibaba zaklela děti. Nicméně není to druh invence, který i našemu publiku před několika lety zprostředkovala Metropolitní opera v kinopřenosu téže opery. Režisér Richard Jones tehdy pro newyorské děti stvořil ryze moderní verzi této pohádky, zato plnou vtipu a fantazie.

Není jim rozumět

Pokud Formanově režii chybí koření, hudebnímu nastudování zase med. Jakoby dirigent Martin Leginus začal operu studovat teprve předchozí den. Sotva mu drží pohromadě. Jímavé melodické pasáže zhořkly, protože zůstaly nerozezpívány, hutnější orchestrální plochy, v nichž Humperdinck nezapře obdiv k Richardu Wagnerovi, zase zněly nesnesitelně ryčně.

Zpívá se v českém překladu, který požadavkům inscenátorů přizpůsobil germanista Radek Malý. Jenže co je to platné, když – snad s výjimkou Svatopluka Sema v roli tatínka - zpěvákům není rozumět a jejich vokální projev postrádá kouzlo.

Engelbert Humperdinck: Jeníček a Mařenka

60 %

Státní opera

premiéra 23. dubna 2015

dirigent: Martin Leginus

režie: Matěj Forman

Michaela Kapustová (Jeníček), Jana Sibera (Mařenka) i Alžběta Poláčková (Víla) prostě cosi pronášejí a divák raději loví titulky. Ani Jaroslav Březina coby Ježibaba na tom není s dikcí lépe, přitom obsazení této role tenoristou mělo být hlavním trumfem, jakkoli ve světovém kontextu nijak novým. Navíc úporná snaha být hodně legrační má spíš opačný efekt.

Dětem jistě inscenace neublíží, ale je to suchý perníček.