Auschwitz
Osvětim, Mauthausen, Melk, Ebensee. Čtyři slova, která i skoro sedmdesát let po skončení druhé světové války vyvolávají u byť jen průměrně historicky vzdělaného člověka mrazení v zádech. Místy, na kterých se děla zvěrstva, jež mají srovnání jen s máločím v celých dějinách lidstva, prošel Max Rodrigues Garcia, původně amsterdamský brusič diamantů, který se provinil jediným: byl sefardský Žid.
O nacistických koncentračních táborech toho bylo napsáno hodně, populární i odborné historické knihy však vždy předčí autentická vyprávění. A Garciova kniha s názvem Auschwitz, Auschwitz... nezapomenu na tebe, dokud budu naživu přináší jedno z nejsilnějších.
Max Rodrigues Garcia se svou ženou
Protagonista knihu nenapsal sám, je literárně upraveným přepisem záznamu, který s ním během několika let pořídila jeho žena, Američanka Priscilla Alden Thwaits Garciová. Přesto či právě proto má text nejen mimořádnou výpovědní sílu (takovou mají i mnohé pokusy insitních vypravěčů, mají-li působivé téma), ale i literární hodnotu. K té jistě přispěl i český překlad, který je dílem spisovatele Marka Tomana.
Umírali na svobodě
"Vojáci v uniformách, jaké jsme nikdy neviděli, zírali z věží tanků v naprostém úžasu na zástup vyzáblých, úděsných strašáků do zelí ve špinavých, pruhovaných hadrech; na páchnoucí zástup s oholenými hlavami, uprostřed nichž byl ponechán pruh. Vojáci civěli na nás a my na ně."
Koncentrační tábor v rakouském Ebensee
Tak popisuje v expozici knihy Garcia osvobození tábora Ebensee 6. května 1945. Bylo mu 21 let a na rozdíl od ostatních spoluvězňů měl tu výhodu, že uměl trochu anglicky. Americká armáda jej tudíž využila jako tlumočníka a průvodce.
Aniž by se Garcia ostentativně vyžíval v naturalistických popisech, dokáže velmi přesně zprostředkovat vjemy, jaké museli mít krvavými boji protřelí američtí vojáci, když procházeli lidským peklem za plotem, ještě donedávna nabitým elektřinou.
Cenné jsou i postřehy z prvních dní po osvobození, třeba fakt, že i tehdy, vlastně už na svobodě, stále umíralo na tři sta vězňů denně na následky prožitých útrap. To, co se vine jako jakési motto celou knihou, totiž že v koncentrácích bylo to nejdůležitější přežít za všech okolností, dostalo pro tyto lidi nejtragičtější myslitelný rozměr.
Nikdy se s tím nevyrovnal
Max Rodrigues Garcia jako malý chlapec se sestrou Sienie
Svou cestu po koncentračních táborech zahájil Garcia naštěstí relativně pozdě, v roce 1943. V knize vypráví o poklidném předválečném životě v Amsterdamu, o narůstající tísni s nástupem nacismu, o začátku války, zatčení sestry a svém schovávání se před transportem do tábora, kterému nakonec stejně neunikl.
Otřesný život v Osvětimi a dalších táborech popisuje Garcia detailně, a co je v této literatuře nepříliš obvyklé, také velmi otevřeně líčí boj o přežití mezi vězni. Jako když mluví o selekci vězňů na ty, kteří budou zplynováni, a ty, kteří ještě dostali šanci žít.
"Poté, co se objevili esesáci a nahnali je do čekajícího náklaďáku, my zbývající vězni jsme zažívali provinilou rozkoš, že nás na oddělení ubylo. Někteří z nás se teď mohli dostat k lepší přikrývce nebo získat lepší pryčnu, kde byla kvalitnější sláma a méně nerovnosti. ... Každá smrt na oddělení znamenala porci navíc, alespoň na den. Soupeřili jsme mezi sebou, abychom dostali za odměnu ještě jeden kus chleba nebo misku polévky."
Vnuk Maxe Rodriguese Garcii si nechal vytetovat dědečkovo vězeňské číslo z Osvětimi.
Garciova kniha se nesoustřeďuje jen na příběh z koncentračního tábora. Její druhá polovina popisuje protagonistův poválečný život. Poté, co zjistil, že v rodném Nizozemsku jej nic a nikdo nečeká, vydal se do Spojených států a rozhodl se stát Američanem. Celý jeho život provázela snaha vyrovnat se s hrůznými zážitky z mládí. A i když se to nepovedlo docela, v životě uspěl.
