V této situaci je dobré si připomenout pár věcí z historie. Nepočítáme-li ryzí underground, těžko budeme hledat na české hudební scéně někoho, kdo se tak málo zaprodal kontakty s jakoukoli mocí, s jakýmkoli establishmentem. Už od konce 60. let, kdy se Vladimír Mišík stal českou rockovou hvězdou první velikosti, byl vnímán jako jeden ze symbolů autentické umělecké tvorby a s ní svázané osobní svobody, bez ohledu na okolnosti, ve které ji vyvíjel.
Vladimír Mišík na začátku 70. let
Aniž by kdykoli psal nebo zpíval otevřené protestsongy (přece jen vždy v jeho případě šlo o ctitele poezie místo plakátů a hesel), jeho písně umožňovaly v 70. a 80. letech volné nadechnutí ve všeobecném marastu. Poslouchat Mišíka bylo jakýmsi "tajným heslem" podstatné části lidí, kteří s vládnoucím režimem nechtěli mít nic společného.
Na začátku 80. let na tuto pozici Vladimír Mišík doplatil dvouletým totálním znemožněním umělecké činnosti, který byl původně prezentován jako "zákaz až do úplného zapomnění". Ani v tomto těžkém období neslevil a nepodvolil se ani nátlaku Státní bezpečnosti, která za "podpis" slibovala odpuštění.
Ačkoli, jak bylo řečeno, nebyl zpěvákem protestsongů, když jeho největší hit Variace na renesanční téma na text básníka Václava Hraběte zněl nad zaplněnou letenskou plání v listopadových dnech roku 1989, ukázalo se, že i píseň o tom, že "láska je jako večernice" může být "revoluční hymnou", pokud je zpívána těmi správnými, tedy důvěryhodnými ústy.
Vladimír Mišík
Jako řada svých kolegů vyslyšel po listopadu 1989 i Vladimír Mišík společenskou objednávku a nakrátko zasedl v postkomunistickém parlamentu. Při nejbližší možné příležitosti se ale vrátil zpět k muzice, kterou konečně mohl dělat zcela svobodně, a svobodně se také rozhodl v následujících volebních kamapních veřejně podpořit pravicovou stranu ODA. Tím ale jeho "politické" angažmá (nikoli občanství a vnímání politické situace) v podstatě skončilo.
Po tomto historickém exkursu konečně k jádru věci. Vladimír Mišík je bezesporu bytostný demokrat a jako takový zcela nepochybně respektuje výsledky voleb, ať jsou jakékoli. O tom, že prezidentské "referendum" vyhrál Miloš Zeman, si soukromě může myslet cokoli. Jistě ale není z těch, kteří by hlas lidu, jakkoli pochybný, nerespektovali.
Jeho nezadatelné právo ovšem je zvážit, nakolik chce být se stávajícím prezidentem spojován. A málo platné, můžeme si stokrát říkat, že Medaile za zásluhy v oblasti umění je vyznamenáním "státním", nikoli "prezidentským". Osobu, z jejíchž rukou oceněný metál přijímá, prostě nelze odfiltrovat. Prezident není obyčejný státní úředník.
Vladimír Mišík
A pakliže se prezident nechová tak, jak by se podle představy oceněného chovat měl, pakliže balancuje pouhý necelý rok od svého zvolení na hraně svých pravomocí, pakliže je jeho prezidentská kariéra (včetně výběrového zvaní na Hrad právě při příležitosti udělování oněch vyznamenání) lemována nejrůznějšími naschvály, mezinárodními lapsy a domácími trapnostmi, nemůže potenciální oceněný zneutralizvat svoje svědomí ve jménu pofidérní úvahy, že "přece vyznamenání dostává od státu", tedy "od všech".
Neboli, jak napsal jakýsi důvtipný přispěvatel do diskuse pod článkem na iDNES.cz: "Chvíle nepozornosti, někam přijdete, někdo vám podá ruku... A té fotografie se do smrti nezbavíte." Dívat se na takovou fotku nemá Vladimír Mišík ve svých 66 letech skutečně zapotřebí.
A co je vůbec nejpodstatnější: tu pomyslnou "medaili za zásluhy" mu už dávno předali jeho fanoušci. Tak jaképak copak.
