Miroslav Horníček? To byl opravdu pan herec

Na vysokém černém katafalku stojí rakev a pod ní typický rozmáchlý podpis: Miroslav Horníček. Je krátce před půl dvanáctou a dovnitř do Národního divadla proudí šňůry lidí. Hraje decentní, smuteční hudba.

"Horníčka, toho je škoda," říká asi sedmdesátiletá paní v klobouku a silných brýlích druhé. Právě se usadily na první balkon divadla a čekají, až začne smuteční obřad.

"To máte pravdu, paní. Tohle byla generace těch pánů herců. Werich, Horníček, Brodský..." "Brodský. Toho je taky škoda. To byli páni herci a nemuseli na to mít ani školy." Jeviště Národního divadla má speciální smuteční úpravu.

Nad rakví, která stojí mezi dvěma řadami kulatých světel, jsou zavěšena modrá látková nebesa, před ní stojí ve špalírech věnce květin. Bílé růže, růžové růže, na rakvi je krásná kytice bílých a rudých lilií.

Pomalým smutečním krokem přicházejí herci, kteří drží u rakve čestnou stráž. Postránecký, Vinklář, Rösner, Lukavský. Dole v parteru je cítit vůně z květin se smutečními stuhami, praží do nich reflektory.

Nikdo nahlas nepláče - to přijde až při obřadu samém. Teď při "poklonění se" všichni jen tiše sedí a rozjímají o smrti a o Miroslavu Horníčkovi.

Miroslav Horníček   (*10. 11. 1918 - †15. 2. 2003) 

• Hrát začal v plzeňském Městském divadle. Po válce působil v Praze v Divadle Větrník, v Divadle satiry a Národním divadle.

• Pracoval s Janem Werichem v divadle ABC, populární dvojici vytvořil s Milošem Kopeckým.

• Od 60. let psal divadelní hry, scénáře.

•  Napsal řadu knih, např. Dobře utajené housle, Listy z Provence, Jablko je vinno.
    Mimo to vytvářel koláže a fotografoval.

Naposledy rozloučit se přišli návštěvníci jeho představení, milovníci jeho knih i ti, jimž učaroval svými fotografiemi a kolážemi. Mnozí z nich, s kytičkou v ruce, stojí v tichém zamyšlení.

Mnoho lidí přijelo z venkova třeba pán s paní v kožichu. Ve foyer je štíhlá uvaděčka směruje rukama nahoru na balkon. "Ne, to my nemůžeme," říká pán. "A je nám to líto!" dodává paní jakoby omluvně. "Jede nám vlak na Moravu." Dole v hledišti si sedají další slavné tváře.

Radovanu Lukavskému se v tváři zračí takový smutek, že okamžitě přitáhne pozornost fotoaparátů a kamer. Smutečně si kříží ruce před obličejem, což vyvolává smršť blesků a cvakání spouští. Nakonec se zvedne, a tento křehký, vážný pán mizí ve dveřích. Snad nechce svůj smutek dávat příliš na odiv.

Orchestřiště je dnes prázdné, a to působí snad jako nejsilnější memento mori. Na měkkém zábradlí před ním se hromadí kytky. Jsou od Horníčkových věrných obdivovatelů, vesměs starších lidí, těch, kdo ho měli rádi a vážili si ho, od těch, které bezpočtukrát dokázal rozesmát.

"Přišla jsem, protože jsem se na pana Horníčka ráda dívala," říká Vlasta Šindelářová z Prahy. "O jeho smrti jsem se dozvěděla z rádia, snad úplně z prvních ranních zpráv. Dva dny jsem na to musela myslet, než jsem se s tím alespoň trochu smířila. Co k tomu říct víc? Jsem ráda, že má tak hezký a důstojný obřad." 

POSLEDNÍ POTLESK PRO MISTRA HUMORU

Národní divadlo včera vyprovázelo legendu.
Na temně modrém pozadí jeviště se rýsoval černý katafalk s prostým nápisem Miroslav Horníček, kolem rakve se vystřídalo devatero čestných stráží z řad hercových kolegů, v popředí zářila záplava květin a nad scénou shlížel z černobílé fotografie na ztichlé hosty rozesmátý Horníček. Takový, jak ho znal celý národ.
 
První hovořil ředitel Národního divadla
Stovky lidí se s hercem, spisovatelem a výtvarníkem, jenž zemřel před týdnem ve věku 84 let, přišly rozloučit už před smutečním aktem, kterého se kromě desítek umělců a přátel zúčastnili i Václav Klaus a Pavel Dostál.

Jako první si vzal slovo ředitel Národního divadla Daniel Dvořák, který připomněl Horníčkovo šestileté působení na této scéně včetně rolí v budovatelských hrách Velká tavba a Vstanou noví bojovníci. "Horníček nepokládal tohle své období za nejplodnější, nebyl tu příliš vytížen, takže putoval po zájezdech s pásmy, která psal pod pseudonymem," uvedl Dvořák a dodal, že Národní divadlo zůstává Miroslavu Horníčkovi vděčné.

Člen činohry první scény Boris Rösner přednesl Li-Povu báseň o víně, měsíci, stínu a samotě, jež končí symbolickým vzkazem "u vína v loubí, chlapci, na shledanou". Poté zazněla z dobové nahrávky v Horníčkově podání píseň Klobouk ve křoví.
 
Nikdy nedělal levný a pokleslý humor
Další slova na rozloučenou pronesl zakladatel Semaforu Jiří Suchý, který vysvětlil, proč ve chvíli tak smutné musí mluvit o Horníčkově humoru.

"Vyzkoušel si jeho nejrůznější žánry, jen jeden ne, a to humor levný, primitivní, pokleslý, dnes nejžádanější," posteskl si. Podle Suchého Horníček odešel v době, která dává přednost lidově sdělné televizní zábavě a v níž by Horníček aristokrat humoru - měl stále méně prostoru. "To je důvod k zamyšlení," řekl.

Pavel Bobek, který s Horníčkem účinkoval v recitálu Dva muži někde, zazpíval v angličtině slavnou píseň Blueberry Hill, jež byla znělkou Hovorů H, a k přítelově rakvi položil bílou růži.

Posledním řečníkem se stal Pavel Dostál. "Ale místo oficiálního projevu ministra kultury raději vzpomenu na chvíle, které jsem s ním prožil, neboť jsem měl to výjimečné štěstí být Horníčkovým přítelem," zahájil Dostál svůj proslov a pokračoval úsměvnými historkami. Třeba o tom, jak si Horníček coby Dostálův svatební svědek zapomněl občanský průkaz a musel odpřisáhnout svou totožnost, či jak ho učil "darebáckým kouskům", které vyváděli manželkám.

Měli jsme tě rádi a máme tě rádi
"V šedesátých letech mi Horníček vstoupil do života a nevystoupil z něj ani dnem, kdy zemřel. Cicero napsal: Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, netřeba oplakávat. Měli jsme tě rádi a máme tě rádi. Na shledanou," loučil se dojatý Dostál.

Po státní hymně se opona zavřela a rakev byla z Národního divadla vynesena špalírem Horníčkových kolegů, kteří mu podle divadelní tradice vzdali poslední poctu potleskem.

Mezi smutečními hosty byli herci Iva Janžurová, Václav Postránecký, Jan Kačer, Květa Fialová, Jaroslava Adamová, Radovan Lukavský či Horníčkův dlouholetý soused Lubomír Lipský, ale také strážci humoru Járy Cimrmana Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák či režisér Karel Smyczek.

"Jako kluk jsem k Horníčkovým jezdíval na chalupu," prozradil Smyczek.
Právě hřbitov v Kytlicích na Děčínsku, kde měl herec chalupu, se má stát místem posledního odpočinku Miroslava Horníčka.
 
MIRKA SPÁČILOVÁ  

S Miroslavem Horníčkem se do Národního divadla přišli rozloučit kolegové i veřejnost. (21.2. 2003)

Rozloučení s Miroslavem Horníčkem se kkonalo v historické budově Národního divadla v Praze.

S hercem a spisovatelem Miroslavem Horníčkem se přišla rozloučit i nejširší veřejnost.

Rakev s Miroslavem Horníčkem vynášejí z historické budovy Národního divadla. (21.2. 2003)

Rakev vynášejí z Národního divadla. (21.2. 2003)

Ministr kultury Pavel Dostál na pohřbu Miroslava Horníčka. (21.2. 2003)

V Národním divadle při rozloučení s hercem a spisovatelem Miroslavem Horníčkem. (21.2. 2003)

Jiří Suchý na pohřbu Miroslava Horníčka. (21.2. 2003)