Kundera patří do generace, jejíž podstatná část - včetně něho - se v mládí nechala obalamutit komunistickou propagandou, a ve svých básnických juveniliích (zejména debutu Člověk zahrada širá z roku 1953), k nimž se dnes nepříliš rád hlásí, se na ní vlastně sám podílel.
Mladého spisovatele dokonce "nepoučilo" ani první vyloučení z komunistické strany v roce 1950, o šest let později do ní vstoupil podruhé. Definitivní vyloučení v roce 1970 bylo součástí nastupující normalizace a odvetou za aktivitu v reformním hnutí, která byla započata legendárním Kunderovým projevem na IV. sjezdu Svazu spisovatelů, všeobecně považovaném za zahájení tzv. pražského jara.
Zásadní prozaické období své kariéry zahájil třemi sešity povídkové sbírky Směšné lásky (1963-68), jeho prvním velkým dílem ovšem byl v roce 1967 román Žert, který ve svém příběhu reflektuje období stalinismu. Román, který v roce 1968 zfilmoval režisér Jaromil Jireš, patří k nejvýznamnějším českým literárním dílům druhé poloviny 20. století.
V roce 1975, po prvním normalizačním pětiletí, kdy bylo Kunderovi znemožněno publikovat a stal se objektem zájmu komunistické tajné policie, se rozhodl odejít do pařížského exilu. V zahraničí vydal mimo jiné Knihu smíchu a zapomnění, kde se vyrovnával se svým steskem po Čechách, či další ze svých nejslavnějších děl, román Nesnesitelná lehkost bytí. Ten - k autorově nevoli - zfilmoval v roce 1988 americký režisér Philip Kaufman.
Posledním česky psaným dílem Milana Kundery je Nesmrtelnost z roku 1990. Všechny další knihy, včetně tří románů La lenteur, L´identité a L´ignorance, Kundera nejen napsal francouzsky, ale nedal ani souhlas k jejich překladu do češtiny - aniž by si sám našel čas k jejich převodu (jako tomu bylo u několika spíše marginálních esejů).
Došlo tak k paradoxní situaci, kdy poslední tři autorovy romány mohou číst jeho fanoušci třeba v anglicky nebo německy mluvících zemích, zatímco světové jazyky neovládající Kunderovi rodáci mají smůlu. Spisovatel tak často nejen vzbuzuje (pohříchu řečnické, neboť rozhovory dlouhá léta neposkytuje) otázky literárních vědců, za co vlastně české čtenáře "trestá", ale dokonce nepřímo působí proti vlastním zájmům: "pirátský" překlad románu L´identité (Totožnost) před dvěma lety oběhl český internet, a ačkoli byl hbitě stažen, pro žádného vážného zájemce nebyl problém si jej pořídit.
Ačkoliv je Kunderův životopis i umělecké dílo objektem nejrůznějších rozborů a stejně jako mohutný tábor jeho obdivovatelů existuje vášnivá skupina spisovatelových odpůrců, zřejmě vůbec nejkontroverznější událost se kolem Milana Kundery odehrála v říjnu loňského roku.
Tehdy týdeník Respekt uveřejnil článek o údajném udání západního agenta, jehož se měl Kundera dopustit v roce 1950. Kundera rozhodně popřel, že by kohokoli udal, a po Respektu požadoval omluvu. Týdeník mu nevyhověl, autor nicméně od žaloby upustil. V listopadu se svého kolegy zastalo 11 světově uznávaných spisovatelů (mj. Salman Rushdie, Philip Roth, Gabriel García Márquez či Orhan Pamuk) a diskutabilní článek i následnou veřejnou debatu označilo za účelovou "očerňovací kampaň". Za Kunderu se postavila i řada významných domácích osobností, včetně exprezidenta Václava Havla.
Kundera tak ale v předvečer svých osmdesátin nepřímo a bez aktuálního přičinění opět rozdělil českou veřejnost na dva nesmiřitelné tábory. Na ty, kteří odmítli jakoukoli pochybnost o čistém štítu literární ikony, a jejich protivníky, kteří v rámci boje za vyrovnání s minulostí odmítají vidět zřejmé argumentační nedostatky. Celý spor není vyřešen dodnes - obsáhlejší studie, kterou slíbil časopis a badatel Adam Hradilek, který případ vynesl na světlo, dosud nevyšla.
