RECENZE - Medvídek: o kamarádech, s kamarády a pro ně

Je to zvláštní úkaz. Ve své první, šabachovské vlně rodinného retrostylu točil Jan Hřebejk filmy-příběhy. V té druhé, založené na současných scénářích Petra Jarchovského, kterou nyní završuje Medvídek, vyrábí mozaikovité filmy-slogany.

Snímek Horem pádem vyprávěl "o démonu rasismu v každém z nás"; doslova. Kráska v nesnázích se zase držela charakteristiky "o sexu, penězích a dobrém člověku". A Medvídek nese v záhlaví výrok "Voda je mocnější než kámen, měkké je mocnější než
tvrdé a ženský princip je mocnější než mužský".

Ani Allen, ani Almodóvar
Přesně to, tedy nezdolnost životní síly zdánlivě slabšího pohlaví, film také ilustruje. Bohužel pomocí toho nejhlubšího klišé, kterak se zhrzené manželky a milenky oklepou, v zájmu svém i svých dětí spojí a pospolitě podnikají. Největší slabinou Medvídka je zkrátka scénář. Bohužel slabinou klíčovou, protože se pokouší o mistrovskou disciplínu: záměrně vyjít z banality milostných kotrmelců a povýšit ji na originální nový tvar. Přerod se ovšem nekoná, zůstal pouze živočichopis tří párů a dalších osob propletených vzájemnými vztahy a tajnostmi.

Medvídek

50 %

Scénář Petr Jarchovský, režie Jan Hřebejk, hrají Jiří Macháček, Táňa Vilhelmová, Aňa Geislerová, Ivan Trojan, 98 minut.

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 58 %

IMDb: 6.1

Vzory, jež Hřebejk obdivuje, mu zůstaly vzdáleny. Medvídek není štiplavý jako vrcholný Woody Allen ani šťavnatý jako Pedro Almodóvar; nechybí mu sice komediální nadsázka, ale bez Allenovy sžíravé ironie i bez magické poezie Almodóvara. Postavy Medvídka jako by hlásaly, že přišly na svět jen kvůli filmu o kamarádech natočeném s kamarády a pro kamarády.

Ale ostatní v kině se mohou přistihnout, že je hrdinové nezajímají, že je jim dost jedno, kdo s kým to táhne, kdo komu lže a čí děti rodí Nataša Burger v roli manželky diplomata alias Ivana Trojana. Což je mimochodem jediné tajemství, jehož odhalení doloží, že tvůrci na rozdíl od každé poloslepé divačky neodhadnou typ mužského sex-appealu.

Trocha klavíru
Naštěstí Medvídka zalidňují i živoucí postavy, zejména dvojice Jiřího Macháčka a Táni Vilhelmové, jež v groteskní rovině hádek - "Když se zuju, přilepím se k podlaze" - kraluje i herecky. Aňa Geislerová v nezvykle trpné roli dokáže bavit usilovností vzorné hospodyňky a Trojan vodopádem trapných zdrobnělin, "chlebíčkem, večkou a máslíčkem pro broučka a berušku".

Na druhé straně se Hřebejk, jehož specialitou bylo vždy skvělé herecké aranžmá scén "u rodinného stolu", netrefil v poctě dvěma osobnostem českého filmu: Jiří Menzel a Věra Křesadlová coby dlouholetí manželé při pozdní hře na pravdu jsou prostě očividně nejistí. Mimochodem představují rodiče Romana Luknára, jehož matná role ženského lékaře-sukničkáře zosobňuje další povšechné autorské klišé, podobně jako hrátky s paradoxem, že jeden hrdina žehrá na ženu mírně řečeno nepořádnou a druhý utíká od hospodyňky snů.

Leccos zachraňuje vtip, "holčičí" mejdánky s jejich důvěrnostmi či kouzelně spontánní "klukovský" tanec, jenže i do nich proniká vláčnost spíše televizního rytmu vyprávění s melancholickými tóny klavíru. I ten starý dobrý Čajkovskij tu zní jako klišé. Medvídek není průšvih, to rozhodně ne. Ale od Hřebejka se čeká víc než jen běžný slušný film, který - nebýt pár herců - by se stal nezapamatovatelným.