Sveřepé mlčení, spousta posunků, ale také ruční výroba košil včetně „sklizně“ lánu kopřiv, jejich sušení a máčení příze. To vše Martha Issová stihne v pohádce, která se promítala jako zahajovací film festivalu.
První dojmyPohádku pořád umíme, po Svěrákovi ji křísí Alice Nellis  |
Ty kopřivy, které jste sklízela, byly pravé, nebo to byl trik?
Jasně že byly pravé. Uvažovalo se, že bych měla silikonové rukavice, které dokonale kopírují kůži, ale v rozpočtu na to nebylo místo. Takže jsem to skutečně já, kdo trhá ty skutečné kopřivy. Točili jsme ty scény dva dny a bylo to opravdu maso.
Vytrhat kopřivy – i když jsem nemusela sklidit celý lán – je něco jiného než se o ně někde otřít. Kořen mají poměrně hluboko v zemi, takže to znamená dát do toho opravdu dost síly, čímž se vám ty bodáčky dostanou hluboko pod kůži.
Další věc je, že většinu filmu mlčíte. Bylo pro vás takové hraní jednodušší, nebo naopak?
Samozřejmě jsme s Alicí vtipkovaly, jak je báječné, že se nemusím učit skoro žádný text, že to bude brnkačka. Ale v hloubi duše jsem cítila, že to bude velká výzva. Navíc mi došlo, že když jako herečka, jejíž dosavadní projev stál na tom, že říká text, musím najednou přestat používat slova, je v tom jakási paralela s postavou Bohdanky, která taky dostala za úkol nemluvit.
Pro mě Sedmero krkavců potvrdilo, že úspěšná pohádka dnes musí být rodinný film pro víc generací.
Přesně z tohohle mám velkou radost. Jednak si to pamatuju z dětství a jednak jsem sama matkou tříleté dcery. Opravdu hrozně nemám ráda, když film nebo divadlo dělá z dětí hlupáky. Nemám pocit, že by děti byly hloupé, naopak jsou dnes chytřejší, než si myslíme nebo než jsme byli v dětství my. Otravujou mě všechny věci, které jsou dětem podávané tak, aby to opravdu pochopily, protože jsou to přece jenom děti. A strašně mě potěšilo, že naše pohádka vůbec tuhle notu nemá. Je to prostě příběh vyprávěný tak, aby promlouval k lidem od pěti let do sta. Žádná chytrolínská arogance.
Navíc je ten film, ač v historizujících kostýmech, vlastně vyprávěný moderní mluvou.
To jo. Kamarádka mi říkala, že když svému synovi četla pohádky, tak to absolutně odmítal a říkal: Prosím tě, nemluv na mě tou spisovštinou. Tak tady žádná spisovština není, ale zároveň mě to vůbec nerušilo.
Ani mě. Ve verších by to bylo asi hůře stravitelné.
Přesně tak. A ještě chci říct, že mě strašně nadchla práce kameramana Matěje Cibulky. A kostýmní výtvarnice Kateřina Štefková, ta podala výkon až na pokraji oběti. Člověk je dneska zvyklý na to, že se věci nechávají tak nějak v půli cesty. Spíš vás překvapí, když je něco dotaženo k dokonalosti.
A to musím říct, že Kateřina a její kolegyně ručně vyšívaly každý kostým. I poslední komparzista prošel jejich zevrubnou kontrolou. Byly vzhůru třeba do dvou do rána a v pět už nastupovaly na plac. Tam šlo o čisté nadšení z práce, protože peníze za film tohle úsilí nemohly vynahradit. Dává mi to určitou naději, že když člověk vynaloží takovou čistou energii, někde se to vrátí.
Je pro vás role Bohdanky v Sedmero krkavcích nějakým způsobem zásadní?
Ano, protože to bylo něco trochu nového. Mně se do toho původně moc nechtělo. Alice mi zavolala v době, kdy jsem měla malé miminko, úplně jiné starosti a hlavně mi bylo jedenatřicet. Už jsem se chtěla posunout někam dál a ne hrát mladou holku. Říkala jsem Alici: Hele, jsi si tím jistá? Vůbec se nenaštvu, dobře to zvaž, abychom z toho pak obě neměly špatný pocit. Jenže ona byla přesvědčená – nebo možná jen přesvědčivá – že potřebuje právě mě.
A nakonec jsem jí vděčná, že jsem strávila dvě léta v Tatrách a na dalších krásných místech i v Česku. Díky životu uprostřed Prahy mi příroda chyběla. Točili jsme v Tatranském národním parku, kde nelze mít karavany nebo velký stan s cateringem. Žili jsme tedy na zelené louce u potoka, což samozřejmě mělo svoje nepříjemné stránky, ale jinak bylo krásné tvořit součást něčeho takhle monumentálního.
22. září 2014 |
