Marek Vašut: Jsem ideální prázdná nádoba

Jeho knihovna obsahuje tisíce svazků poezie, beletrie, filozofické i populárně-vědecké literatury. Přitom je vyhledávaným představitelem drsných hochů, většinou v nekomplikovaných akčních filmech. Předurčuje ho k tomu jak vysoká svalnatá postava a hluboký hlas, tak i základní výraz tváře. Přitom se rád směje. Má úspěchy u diváků i u žen. Zdánlivě nic nebrání, aby si dvaaačtyřicetiletý herec Marek Vašut - jak praví klišé - užíval života plnými doušky. Proč tedy trpí depresemi?

Před dvěma lety se o vás hodně mluvilo v souvislosti s vaším sebevražedným pokusem.
Proto jsem to přece dělal. Aby se o mně hodně mluvilo. Alespoň jedna kolegyně mě záhy poté obvinila, že už nevím, co pro tu svou popularitu udělat. Teď vážně: Považuju to za uzavřenou kapitolu svého života.

Nechci od vás žádný popis. Zajímalo by mě, jestli tahle zkušenost změnila váš pohled na svět.
Ani ne. Tragického životního pocitu, přítomného už v básničkách, které jsem psal v patnácti letech, jsem se nezbavil. Pořád je tu ono prastaré, filozoficky otřepané poznání vyjádřené už v indických vědách: naše bytí je bytím k smrti... Pořád si myslím, že sebevražda je vrcholným aktem svobody a vlastně jediným skutečně vážným filozofickým problémem, souhlasíte-li s Albertem Camusem.

Sex nesahá pudu sebezáchovy ani po kotníky

Schválně vám do toho brutálně vstoupím: no a? V patnácti koketuje se smrtí kdekdo, protože v tom věku nám smrt připomíná, tak jako hrdinovi jedné Novalisovy prózy, vzdálený modrý tón.

Ale ne každý vytrvá až do středního věku. Navíc intenzita všech těch pocitů marnosti je u každého jiná. V mém případě je už dva roky snesitelná, a to díky antidepresivům třetí generace, která poctivě užívám. To vaše no a?, to je postoj zdravého člověka. Ten si také uvědomuje, k čemu je odsouzen, v tom nejsem nijak výjimečný. Ale zdravý člověk si řekne: no a? Teď půjdu a dám si něco dobrého k večeři. Já už to teď dokážu taky, ne však bez prášků proti chandře, jak říkal endogenní depresí trpící Kurt Vonnegut.

Léky na depresi? Slyším hlasy: Co ti chybí? Atlet zdravý jako řípa, zajímavá práce a peníze k tomu...
Vyslechl jsem si nejednu mravokárnou námitku tohoto druhu. Především sám od sebe. A musím souhlasit: nechybělo mi a nechybí vlastně nic. Ale endogenní deprese, deprese bez sebemenších vnějších příčin, na tohle vůbec nedá.

Dozvěděl jste se v tak mezní situaci něco, o čem jste do té doby neměl ani tušení?
Myslíte, jestli jsem se octl v nějakém tunelu, na jehož konci na mě čekala světelná bytost? Nic takového. Zažil jsem však skutečné setkání třetího druhu. Střetl jsem se s pudem sebezáchovy. Bylo to to nejsilnější, s čím jsem měl tu čest, opravdu vesmírná síla. Sex promine, ale pudu sebezáchovy nesahá ani po kotníky.

Myslel jsem si, že když se člověk jednou rozhodne pro dobrovolný odchod, je pud sebezáchovy už tak narušen, jde jen o to, překonat strach.
Omyl. Rozhodnout se sám za sebe, jako Marek Vašut, to nebylo tak těžké. Ale ve chvíli, kdy o svém rozhodnutí uvědomíte ten kožený pytel, který vám šéfuje, myslím tělo, v němž jste uvězněn, jakmile ho přesvědčíte, že to myslíte vážně, že opravdu chcete svůj biopočítač přeprogramovat, aniž k tomu máte oprávnění, začne ihned hlásit: Tento program neodpovídá, chcete jej ukončit ihned? A podobně.

Když už jste vyslovil podobenství s biopočítačem, mám tomu rozumět tak, že jste měl špatný software?
To není od věci. V mém programu je drobná chybička - snížená hladina nejdůležitějších neurotransmiterů v mozku: hlavně dopaminu a serotoninu. Myšlení není než vír chemických reakcí. A zase docházím k obraně antidepresiv. To ti nevadí, že do sebe musíš pořád prát ty prášky? slyším často. Ale já tak jenom dodávám tělu látky, jež mu jsou vlastní a kterých si nevyrábí tolik, kolik by mělo. Jsem na tom úplně stejně jako třeba diabetik, ale toho se nikdo neptá: To ti nevadí, že do sebe musíš pořád prát ten inzulin?

Motivace žen, které se mnou jdou, mě nezajímá

V řadě rozhovorů jste uvedl, že image tvrdého, až zlého hocha jste si vytvářel proto, abyste za minulého režimu nemusel hrát takové ty mladé inženýry, kteří podávají jeden zlepšovací návrh za druhým a - ač zprvu nepochopeni staršími soudruhy...

To je pravda. Hrál jsem jejich podlé protivníky. S výjimkou jediného filmu z osmaosmdesátého, který měl být jemnou patrnou parodií na Slušovice. Jmenoval se Hauři a já jsem tam byl za zapáleného inženýra bojujícího s rutinéry. Marně. To už byla doba, kdy se mohlo opatrně ukázat, že ne vždy vítězí mladí progresivní.

Není to jen rozumové zdůvodnění, na které jste přišel až dodatečně? Nenosíte vy ten zlý kukuč hlavně proto, že přitahuje ženy? Ti hodní jim zpravidla tolik neimponují.
To je možná ten hlubší důvod mé stylizace. Ano, na některý ženský to funguje, samozřejmě v kombinaci s televizní popularitou. Spousta lidí se mě ptá: A to ti nevadí, že tě ty holky vůbec nemilujou, že s tebou jdou jen proto, že jsi ten arogantní trouba z televize? - No a co? Mě jejich osobní motivace vůbec nezajímá. Důležité je, co z toho vzejde. To je, jako kdybych chtěl, aby mě měl upřímně rád číšník, co mě obsluhuje. Hlavně když se usmívá a přinese mi pivo hned. A dobrou míru. Stejně tak u těch holek mě zajímá kvalita služby, kterou si v posteli vzájemně poskytneme. Proč bych měl zkoumat, z jakého důvodu to dělají, je-li výsledek příjemný? To se týká jak žen, tak číšníků.

No to je něco na způsob marxistické teorie sexu. Důležité nejsou subjektivní motivy, ale objektivní výsledky.
Tak vznešené ambice jsem neměl. Chtěl jsem jen říct, že když se tvářím a mluvím jako mužské šovinistické hovado, ženy očekávají, že se k nim tak budu i chovat, a vyhledávají mě, když zrovna potřebujou něco přízemnějšího. Doma přitom třeba mají hluboký duchovní vztah, který jim ze srdce přeju a v žádném případě nehodlám bourat. Diskrétnost je základní podmínkou.

Jé, no ty nádherně vypadáš

To je skoro jako neplacený inzerát. Pojďme raději jinam. Většina lidí trpí pochybnostmi o lidských kvalitách herců...

Existuje řada vynikajících herců, kteří jsou lidský kurvy. Bezesporu. Jsou to velcí manipulátoři a znamenití psychologové. Jsou skvělými herci i v soukromí. Věřím, že kdyby se dali na jiný obor, stanou se z nich uznávaní lékaři, právníci, politici... A pak tu máme řadu skvělých lidí, kteří nejsou dobří herci. Mají zábrany, nedokážou se tak producírovat, přijde jim to hloupé. Kdesi vzadu v hlavě jim sedí to, co u nás říkal tuším Mikuláš Huba, ze světových herců pak Marlon Brando, totiž že herectví je povolání nedůstojné dospělého muže. Je v něm silný femininní prvek, hodně exhibicionismu.

Jak se s tím vyrovnáváte vy? Dospělý muž už jste...
Rád bych předeslal, že DAMU se mi jevila jako cesta nejmenšího odporu. Miluji exaktní vědy, ale na to jsem, bohužel, nikdy neměl. Jít na filozofii? To by znamenalo marxismus-leninismus. Na vojnu jsem nechtěl, no tak co?

Žádná láska k divadlu?
Ale jo, do divadla jsem chodil, měl jsem ho rád. Třeba jedno z prvních pražských vystoupení Divadla Na provázku, kam mě vzal otec, mě uchvátilo. Dávali Commedii dell´arte. Navíc matka byla tanečnicí baletu v Národním, všude se válely rekvizity, vonělo to tam zatuchlinou... Dnes mi Národní připomíná sterilní hotel, tehdy to však byla opravdu magická budova, tajemný hrad v Karpatech. Ale přesto: kdybych se na DAMU nedostal napoprvé, podruhé bych to asi nezkoušel. Když jsem tam po prázdninách vstoupil, zaslechl jsem hned na schodišti afektovaný mužský hlas: Jé, no ty nádherně vypadáš. Řekl jsem si, prokristapána, jak já tady budu mezi těma maniodepresivníma, histrionskejma kreaturama... A zařekl jsem se, že tou školou jen tak nějak propluju, aniž se na mně nějak výrazněji podepíše.

Skoro každý herec v rozhovorech tvrdí: To kolegové jsou histrioni, já jsem plachý introvert. Před každým vystoupením musím překonávat strašlivou bariéru ostychu.
Ale vůbec ne. Už na škole jsem dělal šaška třídy. A s chutí. Nedělá mi potíže předvádět se. Tedy lépe řečeno nedělalo. Teď už tu potřebu nemám, ale za honorář se přemůžu...

A povedlo se vám proplout a nebýt poznamenán?
Nebylo to tak těžké. Taky proto, že DAMU byla v letech 1979 až 1983 mnohem svobodomyslnější, než jsem čekal. Stanislavského nám sice servírovali, ale dost vlažně, s rezervou. Smrtelně vážně jsem tohle učení musel brát až v herecké škole Lee Strasberga v letech 1990 až 1991. Tam jsem na sebe musel nechat dštít dvě hodiny imaginární déšť a cítit, jak působí na každý čtvereční centimetr mého nahého těla.

Divadlo je totiž droga

Jestli tomu dobře rozumím, studia vám platila Fulbrightova nadace. Peníze na živobytí jste si přivezl z domova?

Pingloval jsem v ruské vinárně Kalinka.

To vám nezávidím. Nikde na světě jsem neviděl číšníky tak kmitat jako v New Yorku.
Můžu vám říct, že od té doby mi tady žádnej pingl nebude vykládat „pane, mám jen jedny ruce, jedny nohy“. Ve špičce jsem tam čtyři hodiny neudělal normální krok. Když neměl host do deseti minut jídlo na stole, šla jeho útrata na mě. Velice účinný pobídkový systém. Ale když jsme u hereckých škol, tam v New Yorku jsem si uvědomil, jaký jsme měli na DAMU luxus, luxus, který, jak předpokládám, nezmizel s komunismem a trvá dodnes. Skupinky po patnácti, velké třídy, obrovská tělocvična, moře sprch, individuální hodiny zpěvu a jevištní mluvy, pedagogové ochotní věnovat se nám i ve svém volném čase... A tam? Pakly po třiceti, nuzné prostory a hlavně - profesoři nám dávali najevo: koukejte nás teď vymačkat co nejvíc, protože jakmile se za mnou zavřou dveře, jsem soukromá osoba. Jo, můžete si přikoupit soukromé lekce, sto dolarů za třicet minut. Američtí studenti se podle toho chovali, my Evropani jsme seděli vzadu a styděli se na něco zeptat.

U nás jdou herci z luxusu školy třít bídu do divadel. Je v USA tenhle džob lépe placený?
Na Broadwayi jistě. Na druhé straně jsem se byl podívat na premiéře hry, kterou dával soubor The Living Theatre, což je v Evropě umělecká legenda jak mezi divadelníky, tak mezi snoby. Představení se odehrávalo ve zrušené hasičárně v hispánské čtvrti. Nedalo se na ně podle mého koukat, ale to vem čert. Po děkovačce jsem došel sice volným krokem, ale bez zastávek či oklik do svého oblíbeného baru 7A a říkám číšníkovi: Dal bych si... A tu mi došla řeč, protože jsem si uvědomil, že ten číšník je představitel hlavní role. Musel do toho baru z té hasičárny snad utíkat.

Ještě jednou o lásce k divadlu. Vy už dlouho nemáte žádné stálé angažmá. Vysvětlujete to tím, že vás baví film. Hrát divadlo vás nudí?
Hrát den co den v jedné hře, to pro mě opravdu není. Ale určitě by mi to přestalo vadit, kdybych divadlu propadl. A toho jsem se bál. Instinktivně jsem se bránil mít více než patnáct představení za měsíc. Divadlo je totiž droga. To neříkám v nadsázce. Na jevišti prožíváte, alespoň v dobrých kusech, koncentrovanou skutečnost. Stanete se z žebráka králem a naopak. To je silná psychická droga, silný alkohol, spíš heroin. Znám lidi - nebudu je jmenovat - co jí propadli. Je to drogová závislost se vším všudy. Tihle herci, když mají náhodou volný víkend, trpí regulérním absťákem. Tři dny nemají svou dávku emočního vybití. A divácké reakce. Kvůli tomu oželí i velké peníze.

Úplně mi vyhovuje, že jsem pouhý výkoňák

Vždycky mě překvapovalo, jak nehezky dokážou v soukromí mluvit režiséři o hercích a naopak. Odkud tohle napětí pramení?

Režisér a scenárista, to jsou dle dodnes platné klasifikace Ochranného svazu autorského tvůrčí umělci, kdežto herec je takzvaný výkonný umělec. Oni jsou zákonodárci, my jsme exekutivci neboli výkoňáci.

Moment, vy osobně jste s postavením pouhého výkoňáka smířen?
Dnes už ano. Když jsem byl mladší a měl jsem mnohem vyšší hladinu testosteronu, podléhal jsem občas přesvědčení, že tuhle větu nemůžu říct, protože je prostě blbá. Autor a režisér, ti mají naopak pocit, že jim to kazí blbí herci. To je věčný svár. Jedni bez druhých přitom nemůžou existovat.

Dnes už říkáte na kameru i sebeblbější věty?
Takhle: nedělá mi potíže zhmotnit estetické představy režiséra, s nimiž v podstatě nesouhlasím. Beru to tak, že jsem řemeslník.

Kdepak umělec, jsem řemeslník. Tímhle tvrzením provokovali své méně slavné kolegy už Jean Gabin nebo Marcello Mastroianni...
Proboha, ty sem vůbec nepleťte. Tito mistři měli na mysli, že člověk může být velký herec, aniž z toho dělá vědu nebo mysterium. Já mluvím o něčem jiném. Režisér mi dává zakázku. Někdy mě to může přivést do situace, v níž by se octl třeba mistr kamnář, po němž by zákazník chtěl, aby mu postavil krb v podkroví, krb s cimbuřím a s vodotryskem. To je ale pěkná blbost, pomyslím si, ale řeknu: Jak je ctěná libost. Vyhovím a dostanu zaplaceno. Tak jako řemeslník, který pracuje na vile nevkusného člověka. Vždyť jsem tu zakázku nemusel brát.

To se neozvete nikdy?
Nanejvýš zkusím ťuknout, ale podruhé to nezkouším.

Existují i zakázky, které nevezmete?
Jistě. Nerad bych hrál třeba Klementa Gottwalda. Jsem taky s věkem čím dál víc podobný Leninovi, ale kdyby mi ho někdo nabídl, asi bych ho hnal svinským krokem. Také nevezmu úlohu, když jsem přesvědčen, že bych ji nezvládl. Odmítl jsem například hlavní roli ve filmu Akumulátor Jana Svěráka. Nebylo by to ono. Ale jinak mi úplně vyhovuje, že jsem výkoňák. Nemám potřebu k něčemu se vyjadřovat, na rozdíl od tvůrců, kteří mají co říct, nebo si to aspoň myslí. Jsem ideální prázdná nádoba, do které můžou nalít svůj obsah.

Hvězda nemůže chodit nakupovat do samoobsluhy

Dramatik Arthur Miller mi před sedmi lety řekl, že on má rád divadelní herce. Často je to prý především jejich zásluha, že kritika pochválí jeho novou hru. Nediví se však prý hollywoodským režisérům, že často mluví tak pohrdlivě o hrdinech svých filmů. Dnešní hollywoodské hvězdy jsou totiž bezesporu velké osobnosti, ale považovat je za herce by prý bylo až na výjimky přehnané. A pracovat s nimi, to je často na mrtvici. Měl na mysli třeba Schwarzeneggera.
To není velký herec. Ale pozor, má přes biceps padesát centimetrů. Je tedy svým způsobem jedinečný a hraje ve filmech, kde takového člověka potřebujou. Krystalicky čistý příklad - Terminátor 2. Co by si tam s herectvím počal? Řešil nesmrtelnost chrousta? A přitom je to špičkový biják ve svém žánru. Dobrých herců je v Americe při vší úctě plnej pytel, ale chlapů, co mají půl metru přes biceps a vypadají jak vystřižení z komiksu, je zatraceně málo. A to je ještě Arnold jakýsi přechod mezi Jamesem Bondem Seana Conneryho a novou hvězdou - Vinem Dieselem. Tenhle chlapec ani nepředstírá, že je herec. Je to skejťák. A nová generace diváků ho chce. Už netouží koukat na povislé ksichty a umaštěné kravaty. Chtějí pokérovanýho skejťáka, co válí i na snowboardu a má hlášky typu: „Neberte nám počítačový hry, je to jediný vzdělání, který máme.“ Tak ho dostanou.

A dokud bude vydělávat peníze...
Tak tam bude. V herecké škole Lee Strasberga nás učil i jistý Larry, který se chlubil tím, že vypiplal Mickeyho Rourka. Jednou nám řekl: „Já ty kluky židovský z

Marek Vašut

Narodil se 5. května 1960 v Praze. Vystudoval DAMU, hrál ve Státním divadle v Brně (1983-1984) a Národním divadle v Praze (1985-1990, 1992). V roce 1990 dostal stipendium a studoval na herecké škole Lee Strasberga v New Yorku, kde se vyučili například Marilyn Monroeová a Marlon Brando.
Poprvé hrál v šesti letech ve filmu Káťa a krokodýl. Z dalších rolí: Pěsti ve tmě, Kamarád do deště II., Řád, Mňága - Happy End, letos hrál ve filmech Andělská tvář a Únos domů. Objevuje se i v zahraničních velkofilmech, například Mission: Impossible, kde hrál hlavní roli Tom Cruise.
Televizní diváci ho znají především ze seriálu Detektiv Martin Tomsa nebo z inscenace Milenec lady Chatterlyové.
Vydává své verše, pořádá výstavy fotografií.
Je svobodný.
Hollywoodu, the fucking Jews in Hollywood, znám. Ty by natočili klidně romantický film o mladém Hitlerovi, kdyby to vydělávalo peníze.“ Zkoprněli jsme. Za tenhle politicky nekorektní výrok by mohl jít v Americe sedět. A on po dramatické pauze dodal: „Mně to můžete věřit. Já jsem taky Žid.“ To bylo jedno ponaučení. Přišlo i druhé. Jeden kluk z Vídně se o pět minut opozdil. Larry ho sjel jako sirotu:  „Ještě jednou, a vykopnu tě. A běda, jak zjistím, že ti vypadlo jediný slovíčko z role. Poletíš, leda... Ledaže bys byl velká hvězda. Pak si přijď pozdě třeba o půl dne, a k tomu třeba namol nebo zkoksovanej jak sněhulák. A nemusíš umět žádný text.“ Tohle jsem se v Americe naučil o Hollywoodu a o hvězdách.

Jedna mladá nijak výjimečná česká herečka si nedávno stěžovala, že v Česku „chcípnul pes“, že se tu nepěstuje kult hvězd. Přitom jsem už z několika stran slyšel, že právě ona neumí texty, chodí pozdě...
Jenom to nestačí. Jak se chce ta slečna stát hvězdou, když ji český divák může potkat v samoobsluze, jak stojí frontu na eidam? To by nejdřív musela jezdit v patnáctimetrové limuzíně s kouřovými skly a mít gorily, vilu s bazénem, to znamená peníze, a ty by jí musel nejdřív vyplatit nějaký producent, kterému by vydělávala ještě větší peníze. Není to tak jednoduché.

Máte z českých herců pomalu největší zkušenosti s natáčením filmů zahraniční produkce. Sám sice říkáte, že  často hrajete postavy zaměnitelné s dekorací...
Že vám do toho skáču, nedávno mi udělala radost jedna kritička, která do novin napsala: Marek Vašut, nezbytný maskot všech zahraničních filmů natáčených v Praze.

Co vás k tomu vede? Snad ne jen to, že na Západě je i drobný řemeslník, malý výkoňáček, mnohem lépe placen?
To taky. Poznám navíc úplně jiný styl práce. Nezapomínejte například, že v českých filmech se pořád ještě z rozpočtových důvodů nemůže plýtvat materiálem, i když denní honorář herce je už mnohem vyšší než cena jednoho metru filmu Kodak Eastman Color, na rozdíl od šedesátých let. V neposlední řadě si ve styku se zahraničními produkcemi můžu ověřit pravdivost některých napohled nehorázných tvrzení.

Například?
Zmínil jsem se tu o Larrym, který mě učil u Strasberga, vzpomínáte? A zrovna dnes, po dvanácti letech od jeho památné lekce, mi zavolala jedna Američanka a zvala mě na konkurz na roli ve filmu, který se začne natáčet nejdřív za půl roku. Víte, jak se má ten hollywoodský výrobek jmenovat?

Jak bych to mohl vědět?
Mladý Hitler.

Marek Vašut.

Marek Vašut.

Marek Vašut.

Drsný hoch. To není fotografie z žádné role, takhle se Marek Vašut vyfotil takříkajíc "v civilu".

Marek Vašut ve filmu Duna.

Marek Vašut.

Marek Vašut.

Autoři: ,

Pokračování seriálu Volha? Museli bychom počkat na vrásky, říká Kryštof Hádek

  • Nejčtenější

Buranství, říká o přerušení Kaščejevy na Českých lvech režisér Chlupáček

12. března 2024

Rozstřel Loni společně uvedli do kin film Úsvit, letos na televizní obrazovky vyslali minisérii To se...

RECENZE: Gabriela Soukalová ve sprše i v moři. Dokument jí zadal pózy

18. března 2024

Premium Pod názvem Gabriela Soukalová: Pravda se pořád vyplatí vešel do kin dokument, v němž se zpovídá...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

České filmaře zatkli při natáčení ve Vatikánu. Teď se chtějí vrátit zpět

16. března 2024

Premium Štáb snímku Ďáblova sbírka skončil po natáčení na Svatopetrském náměstí na policii, která zabavila...

Metoda Markovič: Scény z výslechů byly hodně intimní, říká představitel Hojera

13. března 2024

Rozstřel Herec Petr Uhlík, tvář dvou výrazných televizních projektů letošního roku: minisérií Metoda...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KOMENTÁŘ: Desatero pro všechny, kdo rádi hlásají velké pravdy

12. března 2024

Premium Málokdo si zapamatuje, kdo si o víkendu připsal České lvy nebo Oscary, ale zato se bude ještě...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Posedlost a láska k hudbě. Olga Malířová Špátová natočila dokument o Petru Jandovi

19. března 2024  7:30

Před třemi lety oslovili přátelé Petra Jandy dokumentaristku Olgu Malířovou Špátovou, aby o něm...

Vedle ořezaného stromu vyrostla nová Banksyho malba, má ekologický apel

18. března 2024  19:49

Nová nástěnná malba v londýnské čtvrti Finsbury Park přilákala davy lidí. A to i přesto, že se k...

RECENZE: Album Visions od Norah Jones je ospalá jazzová „pohodička“

18. března 2024  17:20

Vůbec nejnešťastnější hodnocení, které se může dostat jakémukoliv uměleckému dílu je, prohlásíme-li...

RECENZE: Bez nápadu. Justin Timberlake vydal až odpudivě prázdnou desku

18. března 2024

Premium O aktuálním albu Everything I Thought It Was hovořil zpěvák a herec Justin Timberlake ještě před...

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...