Jedna z erbovních autorek té generace, která na českou výtvarnou scénu nastoupila v devadesátých letech, je představena v prestižním Domě U Kamenného zvonu, který spravuje Galerie hlavního města Prahy.
Bromová u nás jako jedna z prvních začala pracovat s digitálně manipulovanou fotografií a bez zábran se vyjadřovala k ženské problematice. A také jako dosud nejmladší umělkyně reprezentovala - v roce 1999 - Českou republiku na Benátském bienále. Ve svých fotografiích namnoze vystupuje coby aktérka a průvodkyně světem svých pocitů.
K jejím relativně známým cyklům patří Pohledy (1996), které zahrnují i brilantní a velmi typickou práci instalovanou též v Domě U Kamenného zvonu: nahá a nalíčená Bromová na diváka zpříma roztahuje nohy, avšak obnažené lůno je zobrazeno v anatomickém průřezu.
Veroničina rouška
Do úvodu nynější expozice kurátorka Olga Malá vybrala snímky zachycující dětskou nevinnost a duchovní čistotu, avšak již atakovanou prvními škůdci, ranými traumaty. Digitálně manipulovaná fotografie ukazuje jednu a tutéž holčičku spojenou ve skupinu vedle sebe ležících dětí, jejichž horní končetiny jsou srostlé. A z protější zdi na tuto siamskou srostlici pohlíží démonická postava. V následujícím sále se nacházejí dětští spící andílci, vyvolávající pocity nenaplněné mateřské touhy, nicméně dvakrát je ta čistota narušena tím, že jim po hlavě leze červ.
Pocitovost, mnohdy velmi nejednoznačná, je zkrátka základním principem tvorby Veroniky Bromové - jak v námětech, které se dotýkají plodnosti a dětství, tak v cyklech, v nichž autorka nasazuje a ukazuje vlastní tělo, jež vystavuje experimentům: deformuje je pomocí lepicích pásek, hadiček, paruk, zrcadel, krkolomných pozic. Zaznamenává prožitky v přírodě, v městské krajině, u moře. Ale právě tehdy, když na první pohled malebné fotografie předkládají extatické výbuchy radosti, v tichosti z nich prosakují pocity osamění, strachu a nejistoty.
Bromová se tu stylizuje do fantomatických postav, tu zase zůstává přirozená. Právě snímky bez teatrálnosti a přehnaně expresivních gest působí na výstavě nejsilněji. Když v sytě růžových šatech Bromová provádí diváka lesem, otevřeně tu přiznává melancholii - a kompozicí i výrazem evokuje například obrazy německého malíře romantismu Caspara Davida Friedricha. Její práce v jistém slova smyslu nutně vyznívají nevyváženě - podobně jako jsou nevyvážené přirozené projevy lidské psýché.
Nesnadné sousto
V Domě U Kamenného zvonu nad dříve již vystavenými a mnohokrát reprodukovanými díly převažují práce z posledních let, najmě z titulního cyklu Království. V něm se umělkyně stylizuje kupříkladu do figury, která v dlouhovlasé rusovlasé paruce, nahá a v toporné strnulosti poskakuje rajským sadem, hraje si se psem, zakusuje se do jablek. Spíše než krásnou Evu připomíná poněkud bláznivou čarodějnici.
Přes ironizovanou radost poskakující žínky v uzavřeném a liduprázdném "paradaysu" vyznívají tyto fotografie, ale i "přidružené" video vážně a smutně. Video jako takové slouží Bromové coby prodloužená ruka fotografie; a videa výstavu Království nenásilně oživují a sugestivní hudba, která je podkresluje, umocňuje atmosféru expozice jako celku.
Určitě by se dalo polemizovat, zda dvě patra historického domu na Staroměstském náměstí nejsou pro Veroniku Bromovou přece jen nadměrným soustem. Nad jednotlivostmi expozice nazvané Království se totiž vznášejí pochyby - a to tehdy, když vizuálně slabší věci doplňují ty silné očividně jen proto, aby bylo vytvořeno zdání souvislostí a minicyklů, které však spolu beztak nedrží pohromadě právě vinou kolísavé vizuality.
Nicméně v úhrnu výstava Království přináší osobitou výpověď umělkyně, která se zejména prostřednictvím fotografie vypořádává sama se sebou - se svým tělem, se svou citlivostí i cudností, které schovává pod maskou exhibicionismu.
VERONIKA BROMOVÁ - Království
Kurátorka Olga Malá, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1. Výstava trvá do 11. ledna 2009, základní vstupné 120 korun. Více informací na: www.ghmp.cz.
