Obecně nejznámějšími i nejkrásnějšími příklady jsou Matoušovy a Janovy pašije J. S. Bacha, který napsal nejspíš ještě troje další; ty se však nedochovaly. Ostatně právě provedením Matoušových pašijí zahájil Felix Mendelssohn v roce 1829 renesanci Bachova díla, jež bylo od jeho smrti v roce 1750 až do té doby známo prakticky jen znalcům.
Letos si připomínáme i speciálními projekty 250. výročí Bachova úmrtí. Jeden takový nabídl skladatel Jan Jirásek. Na objednávku nadace Kulturkreis Gasteig eV. a Bavorského rozhlasu v Mnichově dokončil torzo prakticky neznámých Lukášových pašijí, považovaných některými specialisty za dílo J. S. Bacha. Výsledný produkt vzbuzuje mnohé rozpaky.
Na obalu CD je uvedeno, že jde o Bachovo dílo znovuvytvořené ("recomposed") Janem Jiráskem podle nápadu Carla Orffa. Text doprovodného bookletu je již formulován mnohem opatrněji - M. W. Andreasen uvádí, že jen o něco více než třetina dochovaného rukopisu skladby je psána rukou J. S. Bacha a že nezvykle jistý a pravidelný rukopis naznačuje, že možná běží o pouhý opis, přičemž není jisté, zda o opis skladby vlastní nebo cizí. Andreasen rovněž upozorňuje na okolnost, že Felix Mendelssohn, znalec Bachova díla a navýsost vzdělaný a kritický hudebník, měl značné pochyby o jeho autorství, vyjádřil se doslova: "Ať mne oběsí, jestli tohle je Sebastian." Osobně se k Mendelssohnovu názoru naprosto přikláním.
Tomu, že jde o Bachovo dílo, výsledný dojem ani v nejmenším neodpovídá. Pokud bych měl charakterizovat každou z Bachových pašijí jedním slovem, pak bych označil Matoušovy pašuje za kontemplativní, Janovy za dramatické a Lukášovy za nudné, což je atribut, kterým se Bachovy skladby obvykle nevyznačují. Lukášovy pašije postrádají okázalou nádheru, vřelost a hloubku mystického zážitku, typickou právě pro předchozí dvě díla. Mají naprosto nepravděpodobnou, nevyváženou formální a tempovou výstavbu, neustálé střídání sborových částí s recitativem začne po chvíli unavovat jednotvárností, což je mimo jiné způsobeno tím, že neobsahují žádný výraznější melodický nápad. Do své verze pašijí nezařadil Jirásek (respektive Orff) ani jedinou árii, i když v původním rukopise obsaženy byly.
Také Jiráskův přístup k celkovému "překomponování" díla považuji za problematický. Jaké možnosti se mu vlastně nabízely? Mohl se pokusit naplnit věrně záměr původního skladatele ("Schovat" se za ním, tak jako to učinil například Krzystof Meyer, když dokomponoval Šostakovičovy Hráče, nebo Deryck Cook při rekonstrukci Mahlerovy Desáté symfonie). Nebo mohl skladbu přetvořit v duchu hudby své doby - jako příklad uveďme parafráze Mahlerových a Wagnerových děl v podání newyorského avantgardního jazzmana Urse Caina.
V úvahu by rovněž připadala umírněná modernizace v duchu Orffa, duchovního inspirátora projektu; jeho verze Lukášových pašijí z roku 1932 shořela za druhé světové války a dochoval se pouze její klavírní výtah s autorskými poznámkami. Tuto cestu měl Jirásek zřejmě na mysli, když v doprovodném bookletu napsal, že zohlednil "všechny orchestrální novoty" slavné Orffovy Carminy burany (z roku 1937). Výsledek ale zůstal vězet na půli cesty mezi Bachem, Orffem a hudbou konce 20. století. Hlavními Jiráskovými modernizačními prvky jsou neobvyklé a místy velmi neobratné harmonické spoje a zvuk orchestru, obsahující četné nástroje typické pro Orffovo instrumentárium (tam-tam, triangl, zvony, gong).
Zbývá otázka interpretace. Najít přesvědčivý interpretační klíč k dílu sestavenému ze tří různých stylů (hudba Bachovy doby, Orff, Jirásek) je v podstatě vyloučeno. Dobová (nebo autentická) interpretace zde nepřipadá v úvahu. Pompa oficiální německé hudby třicátých let, kterou Orff reprezentoval, by na dnešního posluchače působila také podivně. Soudobé interpretaci stojí v cestě množství historických prvků obsažených v hudbě Lukášových pašijí.
Užití mohutných sborů, často nepřesně intonujících, určitě není šťastným řešením, stejně tak masivní zvuk moderních tympánů, jejichž hřmění Jirásek využil pro tónomalebné zvýraznění některých textových pasáží. Celé to vzbuzuje dojem, že nasloucháte slušné nahrávce ze 60. let, což určitě nebylo záměrem autora ani interpretů. Ovšem: k dosažení výsostných kvalit pašijí Matoušových a Janových by Lukášovým pašijím nepomohla ani ta nejinvenčnější rekonstrukce a sebedokonalejší interpretace.
J. S. Bach, Carl Orff a Jan Jirásek: Lukášovy pašije. Mnichovský symfonický orchestr, Mnichovský sbor Oratorio, Český chlapecký sbor Boni pueri. CD 70:47 minut, vydal Bon Art Music a Classico, distribuuje Tower Records.
Letos si připomínáme i speciálními projekty 250. výročí Bachova úmrtí. Jeden takový nabídl skladatel Jan Jirásek. Na objednávku nadace Kulturkreis Gasteig eV. a Bavorského rozhlasu v Mnichově dokončil torzo prakticky neznámých Lukášových pašijí, považovaných některými specialisty za dílo J. S. Bacha. Výsledný produkt vzbuzuje mnohé rozpaky.
Na obalu CD je uvedeno, že jde o Bachovo dílo znovuvytvořené ("recomposed") Janem Jiráskem podle nápadu Carla Orffa. Text doprovodného bookletu je již formulován mnohem opatrněji - M. W. Andreasen uvádí, že jen o něco více než třetina dochovaného rukopisu skladby je psána rukou J. S. Bacha a že nezvykle jistý a pravidelný rukopis naznačuje, že možná běží o pouhý opis, přičemž není jisté, zda o opis skladby vlastní nebo cizí. Andreasen rovněž upozorňuje na okolnost, že Felix Mendelssohn, znalec Bachova díla a navýsost vzdělaný a kritický hudebník, měl značné pochyby o jeho autorství, vyjádřil se doslova: "Ať mne oběsí, jestli tohle je Sebastian." Osobně se k Mendelssohnovu názoru naprosto přikláním.
Tomu, že jde o Bachovo dílo, výsledný dojem ani v nejmenším neodpovídá. Pokud bych měl charakterizovat každou z Bachových pašijí jedním slovem, pak bych označil Matoušovy pašuje za kontemplativní, Janovy za dramatické a Lukášovy za nudné, což je atribut, kterým se Bachovy skladby obvykle nevyznačují. Lukášovy pašije postrádají okázalou nádheru, vřelost a hloubku mystického zážitku, typickou právě pro předchozí dvě díla. Mají naprosto nepravděpodobnou, nevyváženou formální a tempovou výstavbu, neustálé střídání sborových částí s recitativem začne po chvíli unavovat jednotvárností, což je mimo jiné způsobeno tím, že neobsahují žádný výraznější melodický nápad. Do své verze pašijí nezařadil Jirásek (respektive Orff) ani jedinou árii, i když v původním rukopise obsaženy byly.
Také Jiráskův přístup k celkovému "překomponování" díla považuji za problematický. Jaké možnosti se mu vlastně nabízely? Mohl se pokusit naplnit věrně záměr původního skladatele ("Schovat" se za ním, tak jako to učinil například Krzystof Meyer, když dokomponoval Šostakovičovy Hráče, nebo Deryck Cook při rekonstrukci Mahlerovy Desáté symfonie). Nebo mohl skladbu přetvořit v duchu hudby své doby - jako příklad uveďme parafráze Mahlerových a Wagnerových děl v podání newyorského avantgardního jazzmana Urse Caina.
V úvahu by rovněž připadala umírněná modernizace v duchu Orffa, duchovního inspirátora projektu; jeho verze Lukášových pašijí z roku 1932 shořela za druhé světové války a dochoval se pouze její klavírní výtah s autorskými poznámkami. Tuto cestu měl Jirásek zřejmě na mysli, když v doprovodném bookletu napsal, že zohlednil "všechny orchestrální novoty" slavné Orffovy Carminy burany (z roku 1937). Výsledek ale zůstal vězet na půli cesty mezi Bachem, Orffem a hudbou konce 20. století. Hlavními Jiráskovými modernizačními prvky jsou neobvyklé a místy velmi neobratné harmonické spoje a zvuk orchestru, obsahující četné nástroje typické pro Orffovo instrumentárium (tam-tam, triangl, zvony, gong).
Zbývá otázka interpretace. Najít přesvědčivý interpretační klíč k dílu sestavenému ze tří různých stylů (hudba Bachovy doby, Orff, Jirásek) je v podstatě vyloučeno. Dobová (nebo autentická) interpretace zde nepřipadá v úvahu. Pompa oficiální německé hudby třicátých let, kterou Orff reprezentoval, by na dnešního posluchače působila také podivně. Soudobé interpretaci stojí v cestě množství historických prvků obsažených v hudbě Lukášových pašijí.
Užití mohutných sborů, často nepřesně intonujících, určitě není šťastným řešením, stejně tak masivní zvuk moderních tympánů, jejichž hřmění Jirásek využil pro tónomalebné zvýraznění některých textových pasáží. Celé to vzbuzuje dojem, že nasloucháte slušné nahrávce ze 60. let, což určitě nebylo záměrem autora ani interpretů. Ovšem: k dosažení výsostných kvalit pašijí Matoušových a Janových by Lukášovým pašijím nepomohla ani ta nejinvenčnější rekonstrukce a sebedokonalejší interpretace.
J. S. Bach, Carl Orff a Jan Jirásek: Lukášovy pašije. Mnichovský symfonický orchestr, Mnichovský sbor Oratorio, Český chlapecký sbor Boni pueri. CD 70:47 minut, vydal Bon Art Music a Classico, distribuuje Tower Records.
 Portrét Johanna Sebastiana Bacha z roku 1720, kdy mu bylo 35 let. |
 Obal CD Pašije svatého Lukáše. |
