Lubomíru Lipskému se prý často večer nechtělo jít hrát do divadla, zkrátka jako se člověku nechce někdy do práce. "Vidíte, dneska nemám rád volné soboty a neděle, přijdou mi marné," říká herec, který nezahálí. Kromě přípravy benefice momentálně hraje v pěti představeních Městských divadel pražských, šesté zkouší.
Tatínek měl v Pelhřimově cukrárnu, ochotničil a zároveň vedl městské kino. To musela být pro dítě neodolatelná kombinace.
To ano. On k tomu všemu ještě dělal městského radního a pod sebou měl šest strážníků. Takový pelhřimovský ministr vnitra.
Takže když jste s bratry něco provedli, věděl to jako první?
Jednou se bratr Oldřich, šestiletý prvňáček, ztratil. Nepřišel do školy a paní učitelka dala vědět otci. Ten hned zapojil pelhřimovské strážníky, kteří pátrali po městě. Oldřicha našli až odpoledne – a víte kde? Na nádraží, kde očekával celý den plánovaný příjezd cirkusu Kludský, aby je mohl patřičně uvítat. Brácha miloval cirkus už odmalička.
Vy také?
Já tolik ne, bál jsem se o artisty nebo že si ublíží zvířata. Ale když přišli na řadu klauni, to jsem roztál. Klauni, to byla láska na celý život. Taky jsem si jich několik, s větším či menším úspěchem, za život zahrál. S Milošem Kopeckým jsme měli Duo Papato, klauna jsem hrál ve filmu Cirkus bude a s Miroslavem Horníčkem jsme v Trapasu měli klaunské číslo.
Od dětství jste s tatínkem hráli divadlo. Maminka stála stranou?
Otec určil: naše maminka, talentu nemajíc, bude dělat nápovědu. Byla v tom velice poctivá, dokonce když se mnou byla v jiném stavu, napovídala Maeterlinckova Starostu Stillmondského. Ale v rodinném divadelním podniku byla zapojená i babička, která vyráběla rekvizity a zajišťovala, jak by se dnes řeklo, catering. Nosila z cukrárny hercům kafíčko a otcovy vyhlášené zákusky. Všechno to bylo krásné a domácké.
Líbí se mi vaše vzpomínka, ve které váš tatínek válí těsto a přitom si opakuje Shakespearovy monology.
Ano, krásný obraz. Takhle si přeříkával třeba Jaga a škrtil těsto místo Desdemony. Otec hrál vždycky velké dramatické role. Počkejte, mám tu seznam: tak třeba namátkou Valdštýn, Mikuláš Dačický z Heslova, Hejtman v Revizorovi.
Na konci seznamu stojí Drdovy Hrátky s čertem. Na základě této inscenace dostal váš tatínek po roce 1948 dva roky nucených prací v Třineckých železárnách, zabavili mu také cukrárnu. Jak jste se s tím vyrovnávali?
Hrátky s čertem otec režíroval a úplně nesmyslně ho obvinili z rozvracení republiky. My už jsme byli z Pelhřimova v Praze, Oldřich začínal filmovat. Nás si perzekvovat netroufli, takže jsme netušili, co se doma děje, dokud nevolala polekaná maminka. Zajímavé je, že táta byl odsouzený i v roce 1938, po příchodu nacistů. Ti vzali všechny městské činitele v Pelhřimově a preventivně je zavřeli na měsíc do táborské věznice.
Na stará kolena se prý tatínek vrátil do divadla jako inspektor hlediště.
Ano, to jsme mu zařídili s bráchou v Praze v Komorním divadle. Tatínek byl totiž v první řadě divadelník, až v druhé cukrář. Měl organizační talent a dobrou průpravu. Práci bral velmi pečlivě, o všechno se staral a na každé zkoušce seděl v zadní řadě a poslouchal. Prostě zažranej ochotník. Dokonce si dovolil, velmi skromně a jemně, přijít třeba za paní Kačírkovou a říci jí: Milostivá paní, ten monolog ve třetím dějství děláte nádherně, ale přidejte na hlase, já jsem v zadní řadě neslyšel. Říkal to z dobré vůle, nikoli z drzosti, ale z divadelního entuziasmu. Ale je možné, že to někdy působilo nevhodně. Až do smrti zůstal taky vášnivým filmovým fanouškem a na Barrandově se dal ke komparzu. Dařilo se mu motat se dobře do záběru, takže se mu někdy povedlo, že když šly dva záběry po sobě, koukal v nich sám na sebe.
Byli na vás rodiče pyšní?
Ohromně. To byl totiž otcův sen, aby z nás byli profesionální herci, umělci. Přátelil se s herci z Národního divadla, jako byl Bedřich Karen, kteří jezdili do okolí Pelhřimova na dovolenou a občas vystoupili s ochotníky. Otec to přání nikdy nevyslovil, do ničeho nás nenutil. Jen do toho, abychom hráli ochotnicky divadlo, jenže takhle "nutil" ještě další zhruba stovku pelhřimovských občanů.
Ale pak jste si vytvořili vlastní odnož.
No ano, protože jsme jako mladí chtěli dělat divadlo s vlastním repertoárem, fascinoval nás E. F. Burian a Osvobozené divadlo. V nově ustaveném souboru jsem byl já, brácha, Otomar Krejča, náš dramaturg Zbyněk Vavřín a další. Vavřín napsal dvě aktovky, jedna se jmenovala Dobrá žínka není špatná a druhá Mordy v černém lese a byla to velmi mírná satira na počínající protektorát. Ale Němci se v tom poznali a hned nás zakázali. My jsme se vrhli do ilegality a najust jsme udělali ostře satirické pásmo na protektorátní poměry, na Hitlera, Franka a ministra Moravce. Jmenovalo se to Rozbitá trilogie a zkoušeli jsme ji tajně přímo v sídle místního gestapa, které se usadilo ve zrušeném pelhřimovském gymnáziu. Dole nicméně zůstala knihovna a tam jsme pod záminkou, že rovnáme knížky, zkoušeli. Pár představení jsme pak ještě za války uskutečnili po bytech.
To jste měli štěstí, že vás nikdo neudal.
Klika. Zkrátka mládí nerozvážné. Když skončila válka, hned asi 12. května, jsme Rozbitou trilogii hráli konečně veřejně a byl to obrovský úspěch, lidi se potřebovali vysmát. Pak se naše sláva šířila po okresech, představení putovalo do Tábora, Sezimova Ústí a dalších měst, až jsme zakotvili v Praze. Tam jsme po krátkém čase v Umělecké besedě na Malé Straně (dnešní Divadlo Na prádle) založili Divadlo satiry. Profesionálním hercem jsem se tak stal vlastně již od 1. srpna 1945.
Často zmiňujete, že jste jako chlapec a mladík hrával dědky, u ochotníků jste tak dokonce začínal. Ale to tehdy bylo docela běžné, že se herci předháněli v umělých vousech a malovaných vráskách...
Ano, to byl trend doby. Místní holiči fungovali jako maskéři, dělali vousy i paruky. Čím více byl kdo maskován a méně na jevišti k poznání, tím větší úcty se dostalo jeho výkonu.
Ovládáte několik nástrojů, nechtěl jste od divadla zběhnout k muzice, nelákal vás jazz?
Napadlo mě to, já byl do muziky zapálenej. Jeden čas jsem nechtěl hrát divadlo, ale cvičil jsem na trubku, trombon, pozoun, klavír a housle, ale těch jsem rychle nechal. Pelhřimovské kapely si mě půjčovaly, hrával jsem dokonce na pohřbech. Muzika mě tak chytla, že jsem si opatřil knížku o hudební teorii. Na základě toho jsem měl takovou drzost, že jsem napsal scénickou hudbu k inscenaci Aristofanových Ptáků a Jezdců. Tehdy začínal jazz, který mi učaroval a začal jsem se učit taky na saxofon.
To mi připomíná Josefa Škvoreckého.
Ano, to je trefné, my totiž máme dost společného. Oba jsme z maloměsta, ochotníci, muzikanti zažraní do jazzu. Taky jsme si spolu rozuměli, když jsem později hrál jeho filmového poručíka Borůvku.
Většinu divadelního života jste prožil v Městských divadlech pražských. Prý jste dostal také nabídku do Národního divadla. To vás nelákalo?
To bylo po zrušení Divadla satiry. Horníček, Kopecký, Josef Hlinomaz a já jsme dostali nabídky na malé role do Národního divadla, podobná nabídka přišla z tehdejšího Realistického divadla. Kluci okamžitě vzali Národní, ale já jsem ze skromnosti nechtěl. Netroufal jsem si mezi hvězdy typu Huga Haase, Saši Rašilova, Zdeňka Štěpánka. Zajímavé je, že jsem nikdy na jevišti Realistického divadla nestál. Hrál jsem v jeho tehdejší pobočce, působící v divadle po Oldřichu Novém, a byly to samé komedie, třeba Jak je důležité míti Filipa anebo Štechovo Třetí zvonění.
Komedie byl zřejmě váš osud, ale prý jste si chtěl zahrát Krále Leara. To byl bonmot, nebo potvrzení toho, že herci komických rolí vždy touží po těch vážných?
Shakespearova Leara jsem myslel spíš jako bonmot, asi bych si na něj netroufl. Ale měl jsem jeden sen – zahrát si Shakespearovu Rosalindu v Jak se vám líbí. To je dívka, která se převléká za chlapce. To by mě rajcovalo, že jako chlap hraju ženskou, která se převlíká za chlapa. Trochu jako Babbs v Charleyově tetě, který se zase převlíká za ženskou. Toho jsem si zahrál vrchovatě.
Toužil jste tedy po vážných rolích?
Vždycky. Pořád hrát sluhy, trouby a jiné komické figurky je někdy dost únavné. Proto jsem byl vděčný například Alfrédu Radokovi, který měl tu odvahu, že mi svěřil roli Tesmana v Hedě Gablerové. Představte si, Radok si do Ibsena troufl obsadit dva komiky v rozkvětu – mě a Jiřinu Bohdalovou. Dostal jsem pak i další vážné role. Stěžejní pro mě byl starosta v Hofmannově hře Starosta aneb Ve vší počestnosti. Ten hrdina je takovej shrbenej zaprděnej měšťáček, který začne stoupat po společenském žebříčku, až z něj vyroste obludnej fašista. Mou manželku hrála vynikající Nataša Gollová, byla to jedna z jejích posledních rolí. K této inscenaci se váže jedna příhoda. Jeli jsme s tímhle představením na zájezd. Hra skončila, leč publikum se po poslední oponě nezvedlo, sedělo a vyčkávalo, že bude nějaká legrace. Pak přišla do šatny delegace. Místní kulturní referent gratuloval: Bylo to báječné, ale pane Lipský, nemohl byste ještě říct nějaký fóry, aby se lidi po tom depresivním představení trochu rozveselili?
A řekl jste?
Řekl. Chtěli Dědu Potůčka z Die tlových Tří chlapů v chalupě, tak jsem jim ho dopřál. Když se toho dočkali, zatleskali a teprve pak spokojeně odešli domů.
Váš bratr, režisér Oldřich Lipský, míval slogan, že veselosti je pořád málo. Máte také něco podobného?
Ano, řekl to Diderot a používám to docela často. Zvláště teď k stáru. Je lepší se opotřebovat nežli zrezivět.
Opotřebovával jste se docela dost, od šedesátých let jste točil i několik filmů ročně, hrál jste divadlo, natáčel pro televizi. Kolik z těch rolí si pamatujete?
Jen těch divadelních byly tři stovky. Některé z nich umím dodnes zpaměti. A s těmi filmy – prosím vás, to se řekne několik filmů za rok, ale já jsem v nich měl třeba jen pár filmovacích dní, to žádná velká námaha nebyla.
Začínal jste jako profesionál v Divadle satiry. To však moc dlouho nevydrželo, bylo po "Vítězném únoru" zrušeno, protože se satira stala rázem nepohodlnou. Očekával jste po roce 1989 znovuvzkříšení tohoto žánru?
Ona by tehdy asi vydržela, kdyby to byla satira na kapitalisty. Vzmach satiry jsem po sametové revoluci čekal, protože bylo co zesměšňovat. I dneska je, ale satira nerozkvetla. Zřejmě chybějí autoři.
Co vás štve na dnešní společnosti?
Toho je moc, opravdu to chcete slyšet? Vadí mi neochota naslouchat druhému, nefér boje, u některých politiků pociťuju absenci nějaké humanistické ideje, jde jim jen o moc.
Ale určitě najdete i nějaké pozitivní věci.
Že jde hospodářství po čtyřicetiletém marasmu stále nahoru.
Nikdy jste neuvažoval o emigraci?
V osmašedesátém. To jsme byli s manželkou v Rumunsku, v cizině dokonce trávily prázdniny naše děti. Ale já jsem si neuměl představit, jak bych se venku jako herec uživil, a popeláře jsem dělat nechtěl.
Pane Lipský, věříte na osud? Z bratrů Lipských jste nejstarší.
Věřím stoprocentně. Proto jsem nikdy moc neplánoval, protože osud je člověku dán shůry. Jsem fatalista.
Vy jste zažil řadu tragédií a ztrát, v posledních letech odcházejí hlavně vaši vrstevníci...
Ano, naposledy Radovan Lukavský. Z kamarádů mi nejvíc chybí Milda Kopecký, Vlastík Brodský. Jakož i Mirek Horníček – čtyřicet let sousedství je čtyřicet let, to si na sebe zvyknete. Naše rodiny se vzájemně měly moc rády, prožívali jsme spolu šťastné i tragické chvilky. Jemu umřel syn a mně taky.
Vyrovná se člověk snáz s tragédiemi, které ho stihnou v mladém věku, jako byla smrt vašeho nejmladšího, sedmnáctiletého bratra, nebo později, když sám zestárne?
Nevím, u mě to bylo různé. Smrt bráchy Borka, kterého při koupání v rybníce zabil blesk, mě zdrtila. Točil jsem s panem režisérem Krejčíkem kdesi v pohraničí, kde mě zastihl telegram. Nemohl jsem vůbec nic dělat, jen jsem chtěl jet okamžitě domů. Pan režisér Krejčík měl pochopení a přerušil natáčení. Hluboce mě zasáhla také smrt mého čtyřicetiletého syna. Když umřela maminka, večer jsem šel hrát Charleyovu tetu. Práce je jediný účinný lék na žal, žádné prášky tak nepomohou. Ale víte, že se mi, čím jsem starší, nejvíc vybavují vzpomínky na brášku Borka? To byl takový můj mazlíček, o osm let mladší. Navíc se narodil 22. prosince, vánoční děťátko, které nám s bráchou rodiče nadělili pod stromeček.
Na jaké zážitky nebo filmy s bratrem Oldřichem vzpomínáte nejčastěji?
Nejraději vzpomínám na dětství. Při natáčení jsme spolu byli jen pár dní, a pak zas od sebe. Kdežto v dětství jsme byli pořád spolu. Byli jsme od sebe čtrnáct měsíců, maminka nás vychovávala jako dvojčata. Nosili jsme stejné šatičky, později jsme měli stejné záliby, propadali jsme stejným knížkám, muzice a divadlu. Větším iniciátorem věcí byl brácha, já jsem byl spíš pecivál, měkkota a introvert. Mě posadili, ať si hraju, a já si tiše hrál. To brácha ne, to byla rtuť sama.
Nechtěl jste nikdy s divadlem praštit?
Často.
Z vyčerpání, únavy?
Ne. Z bezmocnosti, že mi to nejde. Komedie totiž na zkouškách, než přijdou lidi, strašně špatně fungují. Před prázdným hledištěm se každý fór zdá trapný. S prvním divákem, který se zasměje, se to zlomí. Aspoň někdy.
