Jeho obliba rostla spíše postupně, jak se prodlužovalo čekání na druhý díl. Ten vyšel loni a získal cenu Akademie sci-fi, fantasy a hororu.
První díl trilogie, Dlouhý den Valhaly, jste vydal jako Frank N. Skipper, sám jste byl uveden pouze jako překladatel. Proč?
Částečně to byla snaha přizpůsobit se trhu, který byl zavalen překlady anglosaské literatury. A částečně to byla recese, protože já jsem tuto trilogii začal psát jako recesi. A forma měla odpovídat recesistickému obsahu.
Po druhém dílu nazvaném Další den Valhaly nyní připravujete závěrečný třetí díl. O čem bude?
Román je založen na představě, jak bych dopadl já, kdyby nacisté vyhráli válku. Popisuji tam rodinu a rodinné vztahy, které se musí potýkat s tímto strašným režimem. První část třetího dílu popisuje výchovu hlavního hrdiny od dětství a jeho život na statku, který by dostali důstojníci wehrmachtu, případně i esesáci za odměnu, kdyby nacisté vyhráli. Dále popisuji školní roky mého hrdiny ve zvláštní politické škole nacistické, která se jmenovala Napola.
Zatím v každém dílu knihy jste přišel s důkladnou znalostí určitého oboru. V prvním dílu to bylo letectví a historie první světové války, v druhém například námořnictví. S čím přijdete teď?
Třetí díl technickou oblast téměř opouští. Ale značná část děje se bude odehrávat v nacistické Praze, která je sídelním městem nově vzniklé třetí říše, a uplatní se tam mystika českých korunovačních klenotů. Proto jsem navštívil Pražský hrad, kde jsem si prošel katedrálu. Potřeboval jsem informace, jak vypadá korunovační komora a kde přesně se v katedrále nachází. Dobrý materiál ke studiu je také román Miloše Urbana Stín katedrály. Z jeho románu jsem si udělal výpisky, abych mohl využívat odborná latinská pojmenování pro určité stavební prvky a dispozici středověké katedrály.
Při vaší zálibě ve studiu různých oborů mě napadá, jestli celá Valhala není jakýmsi odpadním produktem vašich zájmů.
Pochopitelně, že je to odpadní produkt, a pochopitelně všichni autoři pracují touto odpadní metodou. Každý spisovatel - autorka ženských románů i nositel Nobelovy ceny - čerpá z toho, co zažil a co zná. Třeba Viewegh, který byl učitelem, prodává své znalosti střetu s puberťáky. Já jsem se zabýval vojenstvím, první světovou válkou, v podstatě i nacismem a mořeplavbou, proto jsem to prodal ve svých knížkách.
Ve vašich románech hrají poměrně velkou úlohu Češi. Je to nějaký český syndrom, že se Češi snaží do svých románů obsadit našince a dávat je do středu dění, nebo je to významnou polohou naší země?
Když jsem český autor, proč bych nepoužíval české hrdiny? Třeba anglicky píšící novinář by takovou otázku vůbec nepoložil. Je přece zcela obvyklé, že autor používá hrdiny stejné národnosti.
Možná tato otázka napadá novináře proto, že v dobrých knihách nevystupují Češi. A dobré knihy jsou spíše zahraniční…
To je právě to, o čem mluvím. Je překvapující, nebo je příznakem něčeho nezdravého, že taková otázka vůbec vzniká. S tím, že používám české hrdiny, se musí vyrovnat čtenář. Já s tím problém nemám. A přiznám se, že to patří trochu i k ostnu recese, který je v knize skryt. Moje knížky jsou zkrátka napsány tak, aby provokovaly. A k provokaci patří i čeští hrdinové. Právě kvůli komplexu čecháčkovství, který je mi strašně protivný. Proto tam jsou znovu třeba české korunovační klenoty, proto v druhém dílu vystupuje exprezident Havel a proto jsou tam i ostatní postavy známé z historie.
Vymýšlíte zápletku knihy a pak se jí úporně držíte, nebo si vymyslíte kostru příběhu a potom kniha žije vlastním životem?
Aby vznikla aspoň průměrně slušná kniha, není možné, aby se autor držel dopředu vymyšleného scénáře. Měl by mít kostru nebo niť, kam příběh vede. Ale když během psaní zjistí, že ho to táhne jinam, měl by tomu tahu podlehnout. Teprve pak příběh nabývá na spontánnosti a dokáže čtenáře vtáhnout do děje. Několikrát se mi stalo, že mě to odvedlo jinam, než jsem zamýšlel. A já to vítám. To je asi to nejcennější, k čemu jsem se při psaní dobral. Například v tomto cyklu Valhaly se mi tam doslova namontovala postava ženy. Najednou jsem zjistil, že se v třetím dílu stává druhou největší hrdinkou. Najednou tam byla a najednou si nárokovala čím dál tím větší plochu. Tak jsem se tomu podřídil.
Měl jste už nějaké nabídky na překlad? Dá se Valhala přeložit?
Žádný agent se mi neozval. Navíc žádná agentura, která by prosazovala českou literaturu do světa - a ještě v oblasti sci-fi - neexistuje. Je známo, že američtí čtenáři odmítají číst cokoli jiného, než co napsal Američan. Proto je velice obtížně se postavit proti parnímu válci, který v tomto žánru představuje anglosaská literatura. Cizojazyční autoři, kteří se ve světě prosadili v oblasti sci-fi v uplynulých téměř sto letech, se dají spočítat na prstech. Ze slovanských to jsou v podstatě jenom bratři Strugačtí, Stanislav Lem a velice trošičku Josef Nesvadba.
Často vám vytýkají komplikovanost děje.
To je víceméně oprávněné. Ale já už tak píšu a nikdo už mě nepředělá. Například China Miéville, který letos získal tři ceny české Akademie sci-fi, fantasy a hororu, také píše komplikovaně. Jeho nový román Jizva představuje návrat k viktoriánskému románu, kde autor použil dokonce dopisovou formu, tedy něco, co se pokládá za těžce zastaralé. A dnes to recenzenti pokládají za literární senzaci - jenom proto, že mají tak malé literární znalosti. Proč bych měl podléhat trendu klipovitosti dnešní doby, který už stejně doznívá a podle mého názoru během deseti let naprosto skončí?
Vy také vlastním způsobem převypravujete mýty. A čtenáři vám to vytýkají.
Pokud někdo vystoupí s tezí, že překrucuji mýty, tak vůbec nechápe, co je to literatura. Samotný základ literatury je převyprávět staré příběhy. Mýty již převyprávěl někdo přede mnou z daleko starší podstaty. Proto vůbec nejde o to, jestli mýty nějak překrucuji, doplňuji nebo si je vymýšlím. Důležité je, aby to fungovalo a zaujalo čtenáře.
