Stěžovat si může na kritiky, sotva však na nedostatek peněz a čtenářů: jeho knížky vycházejí ve sto padesáti zemích světa, ve třiceti pěti jazycích.
Na českém trhu jsou jeho příběhy deset let a celkem se jich tu prodalo tři sta tisíc výtisků. Nejznámější je asi Sběratel kostí, který byl zfilmován s Denzelem Washingtonem.
Jeffery Deaver pobýval v Česku pouhé dva dny na soukromé a poněkud kuriózní návštěvě - nebyla totiž spojena s literaturou, ale s kynologií.
Prý jste přiletěl do Česka za účelem koupě "slavného českého psa". To myslíte jako vtip?
Ne, čeští psi jsou skutečně světově proslulí! Víte, s přítelkyní jsme si zamilovali briardy a již několik let s nimi objíždíme soutěže. Je to původně francouzské plemeno, ale právě psi z českého a slovenského chovu patří k těm nejlepším - jsou nejzdravější, nejzdatnější a mají nejšťastnější povahu. Takže teď máme jedničku mezi briardy v Americe, pro kterou jsme si doletěli do Českého Těšína. A s tím psem, jmenuje se Hengo, jsme seděli na baru a pili výbornou českou plzeň - tedy pil jsem já, pes se díval. No a pak jsem ho vyslal letadlem samotného do Států: představte si, že měl i svoji vlastní identifikační kartu.
Jste autorem thrillerů. Jaké to je, strávit celé hodiny, dny a měsíce přemýšlením o bestiálních vraždách?
Mám jeden cíl: psát pro své publikum. Nevěřím spisovatelům, kteří tvrdí, že píšou sami pro sebe. Věřím svým čtenářům a chci jim v knize poskytnout ten nejintenzivnější prožitek, kterého jsem schopen. A znáte snad nějaký větší konflikt v lidské historii, než ten mezi dobrem a zlem? Čím hrůznější zlo vytvořím ve svých knihách, tím více čtenář tíhne na stranu dobra. Proto v mých knihách dobro vítězí - i přesto, že současně cítíte i určitou ztrátu, ba prohru.
Zlo vás nefascinuje?
Vlastně ani ne, nebýt profesního zájmu. Ale důležitější je, že fascinuje mé čtenáře - lidi vždycky zajímalo, jak funguje a odkud se bere. Čím více se o zlu dozvídáme, tím bezpečněji se cítíme. Největší strach pochází z neznámého: záhadné, podivné bytosti, která tu někde obchází. Přiznávám, že do role temných, krutých lidí se mi vstupuje těžko, jsem ve skutečnosti docela milý chlapík. S o to větším ulehčením navečer své masové vrahy opouštím.
Máte raději hrdiny, nebo zločince?
Samozřejmě jsou zločinci zábavnější. Ale všimněte si, že ani hrdinové v mých knihách nejsou právě typičtí. Třeba Lincoln Rhyme je upoutaný na invalidní vozík a protagonista románu Zahrada bestií, který se odehrává za druhé světové války, je původním povoláním nájemný vrah.
A máte se svými zločinci něco společného?
Odpovím oklikou. Román začínám osnovou, na které pracuju osm měsíců a která má na konci kolem dvou set stran. Není to tak, že bych usedl k počítači, zíral na prázdnou obrazovku a v náhlém popudu občas něco sepsal. Naopak. Komponuji stavbu, propočítávám situace do nejmenších detailů - jsem stejně obezřetný při psaní, jako jsou mí zločinci při vraždách. Zločinci by totiž měli být přinejmenším stejně chytří jako detektivové. Na druhou stranu musí být uvěřitelní - i profesionální vrazi mají své rodiny, milují své děti a domácí mazlíčky. Mají někoho, komu chybí.
Vaše romány jsou typické náhlými zvraty a vršenými konci. Myslíte, že příběh má čtenáře překvapit?
Ano. Mluvím o tom, co píšu, tedy o populární, komerční beletrii, nikoli o knížkách Prima Leviho či Gabriela Garcíi Márqueze. Snaží se poučit, přimět k úvahám. Ale já nechci, aby mí čtenáři něčemu rozuměli - stačí mi, když je při každém zvratu ohromím.
Nebojíte se, že se z těch vašich efektních přemetů stane časem mechanická hra? Že nejvíce překvapíte tím, že nepřekvapíte?
Ale mechanika funguje. Všechny mé knihy se odvíjejí podle obdobného vzorce - začínají zločinem, který pokračuje na každé stránce, v každé kapitole. Je to hra na honěnou, kočka chytá myš a hrdina se pokouší zastavit zločince. Zvrat, obrat, obrat, zvrat, obrovské závěrečné překvapení, z něhož se vyklube další finále. Ano, používám formule a jsem ten první, který to přiznává. Mnozí mí kolegové se rozčilují a prohlašují: Ne,my děláme umění. Ovšem i výsostná literární díla mají svoji specifickou strukturu. Musíme si být jistí, že ty vzorce používáme ve prospěch čtenářů.
Liší se nějak psaní povídek a románů?
Povídky vznikají absolutně jinak, mají své vlastní výzvy. Největší rozdíl pro mě, který miluje zvraty, spočívá v tom, že povídka může být čisté překvapení. V pětisetstránkovém románu se čtenář k postavám nějak připoutá, a i proto přes všechno utrpení a strasti, které jsem připravil Lincolnu Rhymeovi, ho nikdy nehodlám sprovodit ze světa - je to můj ústřední hrdina. Zato v několikastránkové povídce si můžete dovolit téměř vše, včetně toho, že z hlavního hrdiny uděláte hlavního vraha.
Zmínil jste Lincolna Rhymea, vaši nejproslulejší postavu. Jak vlastně vznikl?
Chtěl jsem přijít s něčím novým, s detektivem, který se vymyká z řady. Lincoln Rhyme se může opřít jen o svůj mozek a inteligenci, protože je fyzicky handicapovaný. Původně jsem myslel, že skončím u jedné knihy, ale obrovský úspěch mě přiměl k první knize přidat další a další, a už to dělám přes deset let. Čtenáři mají rádi pokračování.
