Světová kritika hodnotí román Viz láska vedle Grassova Plechového bubínku či Rushdieho Dětí půlnoci jako zásadní výpověď o člověku v konfrontaci s dějinnými traumaty 20. století.
Mnohokrát jste zdůraznil, jak klíčovou roli pro vás sehrál Šolom Alejchem. Proč právě on?
Šoloma Alejchema jsem objevil jako dítě – začal jsem ho číst v osmi letech v Izraeli a jeho povídky mě dokázaly přesvědčit, že tu stále souběžně s mým životem existuje židovský štetl. Zdrtilo mě, když jsem si uvědomil, že to není pravda, a od té doby mě život evropských Židů před holokaustem doslova fascinuje. V podstatě mě tedy Šolom Alejchem ve chvíli, kdy jsem zjistil, že svět jím stvořený byl zničen, přivedl k tomu, abych o holokaustu psal. Byl to možná až dětinský, ale velice opravdový závazek.
A ovlivnil vás i přímo? Kupříkladu lidovým stylem vyprávění nebo výběrem postav?
Samozřejmě, a také svým humorem, smyslem pro ironii a sebeironii. Schopností popsat věci tak, že vidíte skutečnost, ale zároveň slyšíte doprovodnou melodii, která nad ztrátou oné reality truchlí – což je typicky židovské. A tady jsem se od něj hodně učil.
A kdybyste měl jmenovat další autory?
Je jich dost a záleží tu na jednotlivých etapách mého života. Bezpochyby Franz Kafka, když teď sedíme v Praze, nebo Bruno Schulz, polský židovský spisovatel zavražděný během holokaustu. Ale také Virginia Woolfová, na níž obdivuji přesnost a smysl i pro sebemenší detail, a několik izraelských autorů – například rané povídky a novely Amose Oze. Z amerických židovských autorů Henry Roth. Ale jak stárnu, mám pocit, že jsem méně a méně ovlivnitelný než zamlada, a vůbec to neberu jako výhodu.
Jaká témata kromě holokaustu zpracovávají izraelští spisovatelé?
Určitě přistěhovalecký příběh, protože starší generace a ostatně i lidé mladší než já jsou vesměs potomky imigrantů, což má dopad nejen na to, jak vnímáme křehkost Izraele, ale i na křehkost lidského života vůbec. Nicméně témat je víc: život v Izraeli včetně konfliktu s Palestinci a fakt, že Izrael sestává z tolika různých menšin – nebo jak tomu říkáme my, kmenů. A každý kmen má svého reprezentativního spisovatele. Navíc píše stále více a více žen, což je v Izraeli relativně nový jev – v 60. a 70. letech jsme tolik spisovatelek neměli.
Mnoho Čechů se nedokáže smát izraelským vtipům o sebevražedných atentátnících. Existuje mezi židovským a izraelským humorem nějaký zásadní rozdíl?
Smysl pro humor vytvářejí situace, a vtipy jsou tedy strašně morbidní v závislosti na realitě – dobře si pamatuji, jaký mi způsobily otřes zprávy o židovských ghettech a černém humoru, s jakým se tam žertovalo o nacistech, či dokonce o vlastní smrti. Pokud se ptáte na rozdíl, myslím, že humor v jidiš je jemnější, okořeněný ironií, humor v hebrejštině je přímočařejší a občas i vulgární. Nicméně Izraelci vtipy milují a rádi se smějí, což je také dáno situací. Vytváříme si tak jistou ochranu.
Váš román Viz láska byl svého času v Izraeli přijat docela kontroverzně – mimo jiné i proto, že vykresluje postavu nacisty Neigela v jakémsi až lidském světle. Byl to váš záměr?
Kladl jsem si otázku, jak se normální lidská bytost, což většina nacistů byla, může během velice sofistikovaného procesu stát vrahem. Já jsem se krok po kroku snažil ukázat proces, v němž se člověk postupně vzdává morálních principů a formuluje slova tak, aby nevěděl, aby se hájil před následky toho, co dělá, a jak nakonec skončí jako velice výkonná součást vražedné mašinerie. Wasserman se pokouší infikovat Neigela lidskostí a téměř se mu tím mstí, protože jakmile Neigel otevře oči a vnímá realitu nikoli prostřednictvím nacistického, nýbrž lidského jazyka, pak už se rozporů nezbaví a spáchá sebevraždu. V každé své knize chci vlastně porozumět tomu, co to znamená být jinou lidskou bytostí v jiné situaci. Pochopit, jak se z člověka stane nacista, bylo pro mě hodně důležité. Ne proto, abych nacistům odpustil, doufám, že tak kniha nevyzněla – už proto, abych to řekl prostě, že já jim odpustit nedokážu. Ovšem vědět, jak se z člověka stane nacista, je pro mě zásadní i jako součást sebeobranného mechanismu, abych byl já a můj národ vůči obdobným svodům imunní.
Vraťme se ještě k titulu – jakou lásku jste měl na mysli? Lásku člověka k člověku, muže k ženě, lásku rodičovskou, k životu, nebo ke slovu a vyprávění?
Spadá sem všechno, co jste zmínila. Nicméně jedna z hlavních lásek je láska k vyprávění příběhů, protože příběhy mají sílu měnit lidi, dokonce i nacisty. A prostřednictvím příběhů dostávají všichni hrdinové románu druhou šanci – včetně zrůdného nacisty nebo již mrtvého Bruna Schulze, který během holokaustu zahynul. Neméně důležité téma je pak samozřejmě schopnost nebo neschopnost milovat po holokaustu: jak můžeme stále milovat, když víme, co páchali jedni lidé na druhých. Pamatuji si, jak jsem se zmítal v rozporech, když se mě na holokaust a nacisty začal vyptávat můj nejstarší syn a já nevěděl, co mu říct. Měl jsem pocit, že jakmile ho vystavím všem hrůzám, už nikdy nebude naivním a nevinným dítětem, protože ho ty hrůzy nutně změní. A to mě fascinuje – jak můžeme vychovávat děti, když toho o lidech víme tolik, a přesto je učíme milovat a nezoufat. Historie srovnatelná s židovskou činí lidi podezřívavými a nedůvěřivými a to je zničující, protože něco podobného v nás přetrvává už 60 let.
