Ačkoliv kooperace rockerů či popařů s jazzmany a "lidmi od klasiky" ve světovém kontextu není nic výjimečného, na rozškatulkované české scéně je každý takový okamžik, při kterém se bourají hranice, vítaným oživením. Zvláště tehdy, když se podaří tvůrcům vytvořit monolitní dílo bez násilností, křeče a viditelných švů. Když si, jedním slovem řečeno, porozumějí.
Křištálová lupa A přesně to je případ projektu Eternal Seekers, který slučuje neobvyklý komorní sound neortodoxního klarinetového kvarteta, hráčskou i skladatelskou zkušenost jazzové pianistky a civilní, i v mnohavrstevnatých kompozicích posluchačsky velmi vstřícný vokál jedné z našich nejlepších zpěvaček popu a rocku. Plus, dodejme, zejména jazykově unikátní verše nejčastějšího textaře, slezského básníka Bogdana Trojaka (mimochodem držitele Ortenovy ceny i ocenění Magnesia Litera).
Už od podstaty setkání tří hudebních světů nemohlo dopadnout album Eternal Seekers jinak než nezařaditelně, nadžánrově. Jistě, lze rozebírat jednotlivé skladby, poukazovat na to, že v některých vedení klarinetových partů zřetelně vychází z glassovského minimalismu, že repetitivní struktury jsou umně propleteny s promyšlenými hustšími harmoniemi, že tvůrcům nechyběla hravost, která jim vedla ruku nejen při zapojování konkrétních zvuků, ale i v některých aranžérských "fórech", ať už citují zvuk starých bigbandů nebo lidových písní.
Jenže takováto analýza (která navíc nebere v potaz texty, jež jsou velmi podstatnou součástí projektu) jde přímo proti smyslu tohoto alba a zejména proti dojmům z jeho poslechu. Když si totiž člověk poslechne například Ohně, Dusilovou dokonale "vcítěné" a hudebně průzračné i melancholické stejně jako ona báseň Františka Halase ze sbírky Tvář z roku 1931, jež je zhudebněna, nemá vlastně vůbec chuť se "šťourat" v jednotlivých taktech a zvucích.
Je totiž zasažen čirou krásou - stejně jako třeba v případě hodně osobních (ze strany Lenky Dusilové coby autorky textu) a hudebně "skorolidových" Loučí nebo následující Pro Lenku, cíleného Trojakova textu, zhudebněného adresátkou s příkladnou přehledností, přímočarostí, a přitom bez lacinosti běžných popěvků. Ale vlastně i všech ostatních písní, jejichž shodným znakem je netuctovost a působivost.
Na domácí scéně lze Eternal Seekers srovnat za poslední rok jen se dvěma alby: poslední řadovkou Bártovy Illustratosphere a ještě spíše s výsledkem spolupráce cellistky a zpěvačky Doroty Barové s Vertigo Quintetem (s nímž, což vzato kolem a kolem jistě není náhoda, Dusilová také nějakou dobu spoupracovala). Není to mnoho, ale jakýms takýms příslibem do budoucna by to být mohlo.
Lenka Dusilová, Beata Hlavenková, Clarinet Factory: Eternal Seekers
vyd. Respekt Pubhlishing, čas 49:25
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
