Léto 1968. Před pardubickým krematoriem je ruch, rakve s mrtvými leží venku. V lednicích natáčejí filmaři, a tak je museli nebožtíci na čas opustit. Rekvizitář běhá nad rakvemi s rozprašovačem a co chvíli překrývá šířící se pach mrtvých těl lesní vůní. Jiří Menzel je jedním z přítomných, kterým nedělá prostředí dobře. Hraje jednu z vedlejších rolí a během natáčení jeho oběšení skutečně omdlí. Je vynesen ven, kde se naštěstí rychle probere. Točí se rychle, a i když další herci netrpí tak jako Menzel, nikomu není práce mezi mrtvými příjemná.
Květiny umělé, papoušek vycpaný
Když v srpnu do republiky vtrhnou okupační vojska, je Spalovač mrtvol natočený, do Vánoc je hotová postprodukce. Poslední záběr, na němž jsou tanky, musí režisér Juraj Herz vystřihnout. Premiéru má film až v březnu 1969, po jediném promítání je zavřen do trezoru a k divákům se dostane až v roce 1990. Dodnes je jedním z nejlepších snímků naší filmové historie a jeho sláva často překrývá i proslulost předlohy. Tou je stejnojmenný román Ladislava Fukse z roku 1967, kniha, která z autora i přes následnou nepřízeň režimu (ovšem Fuks nemá v románu okupační vojska, nýbrž gestapo) udělala hvězdu. Podivínskou, tajemnou, neproniknutelnou. A trochu zvrácenou.
Fotogalerie |
Fuks by se 24. září dožil devadesáti let, za rok uplyne dvacet let od jeho úmrtí. V nakladatelství Plus vychází kniha Jana Poláčka nazvaná Příběh spalovače mrtvol. Obsahuje mimo jiné i nové informace o Fuksově životě, rozhovory s pamětníky či detailní sumář filmů natočených podle jeho knih. Autor se dokonce vydal hledat i zapomenutý Fuksův hrob.
O Ladislavu Fuksovi dodnes kolují zkazky a fámy, které on sám rád živil, spoluvytvářel a jen výjimečně dementoval. Dlouhá léta se třeba říkalo, že spí v rakvi. Jeho ponuré prózy i obrazy ze Spalovače mrtvol by tomu neodporovaly, jen fakt, že obýval dva plus jedna v Bubenči se svou starou nemohoucí matkou, i skutečnost, že byt byl až po strop zaskládaný předměty a knihami, to zpochybňují.
Poláčkovi se podařilo dohledat i Fuksovo dementi: "Tak ono se to stále ještě říká? Člověk se v rakvi nemůže ani pořádně obrátit, dá se v ní spát jedině na zádech nebo na boku, a to ještě naprosto klidně, bez házení a vrtění. Naše rakve jsou totiž poněkud nestabilní a snadno se zvrhávají, což právě uprostřed tiché noci není dvakrát příjemné. Inu, málo platné, výrobek je přece jenom určen k jinému účelu."
V tuhle chvíli z něj mluvil hravý Fuks. Kdo měl však možnost nahlédnout do jeho bytu nebo s ním mluvit, znal i Fukse příkrého, temného. To nebyl byt, spíš skanzen, muzeum plné rekvizit. "Nikde nic živého… když květy, tak umělé, když papoušek, tak vycpaný, když člověk, tak lebka," píše Poláček. A všude zrcadla zahalená černým flórem, který prý téměř nábožně během dýchánků s přáteli, zejména mladými muži, odhaloval a zmnožoval prostor či spíš to, co ho zaplňovalo.
Mezi papežem a stranou
Ladislav Fuks miloval muže, paradoxně však zemřel jako ženatý člověk. Jeho svatba v roce 1964 byla velká, slavná a ostře sledovaná, stejně tak však nakonec skandální. Fuks o ni usiloval: tedy ne zřejmě o svou manželku, ale o to oženit se a zamezit tak řečem. Nebylo jednoduché být homosexuálem uprostřed československé totality.
Giulianu Limiti potkal na výstavě v pražské synagoze, on byl čerstvě slavný spisovatel, ona pracovala na univerzitě a v parlamentní knihovně v Římě a její rodina byla v Itálii tak vážená, že k její svatbě dokonce zaslal telegramem gratulaci i papež. A šéf Komunistické strany Itálie. Říkala mu Ladislao a vybrala pro ně nádherný byt v Římě, kam se za ní měl spisovatel přestěhovat. Přítel obou budoucích novomanželů Arnošt Lustig pak vzpomínal, že se ten plán zdál být dokonalým řešením neřešitelného.
Spisovatel Ladislav Fuks
Plán pochopitelně nevyšel: na svatební hostině potkal Fuks rumunského číšníka, sbalili peníze, které novomanželé dostali v mnoha obálkách, po anglicku zmizeli, a když se pak spisovatel ráno po "svatební" noci probral, byl chlapec pryč i s penězi. Přestože se o skandálu Fuks nikdy nevyjadřoval a pečlivě rozstříhal všechny svatební fotografie (existuje jediná fotografovaná z bočního okénka limuzíny), jedno je jisté. Strávil pak díky svému příteli Miroslavu Plzákovi několik týdnů ukrytý v bohnické psychiatrické léčebně a dělal mrtvého brouka.
Díla Ladislava Fukse na knihy.idnes.czVyberte si některou z e-knih od českého prozaika Ladislava Fukse, jehož hlavními symboly v knihách byly 2. světová válka a holokaust. |
Skandál zatím nabyl obřích rozměrů, do všeho musely dokonce vstoupit i obě komunistické strany, jak československá, tak italská a Arnošta Lustiga vyslal svaz spisovatelů do Itálie problém vyřešit. Giuliana Limiti, drobná žena s chlapeckou postavou, se mu prý přiznala, že se jí Ladislao před svatbou ani nedotkl, a nakonec pochopila, že by se jí pravděpodobně nedotýkal ani po svatbě. Její rodina nechala manželství zrušit papežským výnosem, občanský svazek však podle Poláčkova pátrání nikdy zrušen nebyl.
Mundstocka chtěl točil Chaplin
Přesto, zcela v souladu s tradičním očekáváním, zde byla žena, s níž Fuks prožil život, tedy jeho matka. Staral se o ni do jejího konce, rozprávěl s ní jako kniha, myl ji, krmil, ukládal. Je možné, že trpěla schizofrenií, podle některých údajů šlo "jen" o stařeckou demenci. Doktor Plzák, asi jediný, kdo o tom mohl podat přesné svědectví, však před třemi lety zemřel.
Ostatně Fuks se přátelil s mnoha lékaři z oboru, Poláček připomíná historku psychiatra profesora Vondráčka, kterému spisovatel jako jednomu z prvních zaslal výtisk románu Myši Natálie Mooshabrové. Ten je plný hrobů i hrobečků dětí, násilnických dospělých potomků i ztrápených nedospělých holčiček a chlapečků. Následoval prý telefonát, lékař chtěl přirozeně vědět, zda je Fuks v pořádku. "Jistě, ale pokud bych o těch mrtvých nepsal, sám bych asi musel začít vraždit," zněla prý odpověď.
Fascinovaný smrtíVychází kniha o Ladislavu Fuksovi  Z filmu Spalovač mrtvol |
Ladislav Fuks patří k našim nejpodivínštějším, ale také nejúspěšnějším spisovatelům, vždyť jeho román Pan Theodor Mundstock chtěli zfilmovat Charlie Chaplin i Roman Polanski. V roce 1968 byl dokonce ve výběru na Nobelovu cenu za literaturu.
Génius mysli si však obvykle vybírá daň: Fuks žil téměř neustále s maskou na tváři. Nemohl být tím, kým být chtěl: "Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl," tvrdil.
Téměř každou jeho knihou prochází postava slabého hocha žijící ve vnitřním světě, prchající před despotickým otcem či osudem, toužící po naplnění a sdílení citu. Zranitelnost maskuje černý humor, mučivý svět překrývá uzavřenost a cynismus. Daň za dokonalé dílo v případě Ladislava Fukse nebyla malá.
