V Česku je muzikál pro zpěváky nejstabilnějším příjmem, který živí lépe než koncerty, neřkuli prodej desek. Proč jste muzikálovou nabídku přijala vy?
S producentem Lichtenbergem se známe a již několikrát mi roli nabídnul. A znovu se mě zeptal, když jsem byla těsně po rozchodu. Před lety jsem hrála v Krysaři a na Moně Lise jsem se znovu sešla s Pepou Vojtkem nebo Lindou Finkovou. Navíc mě všichni přesvědčovali, že v Broadwayi je ta nejlepší parta z muzikálových divadel. Zkoušení bylo báječné a bylo mi líto, že je u konce. Pro mě to bylo pohodové období.
Když jste vzpomínala na Krysaře, litovala jste, že s koncem zkoušení se z kamarádů na jevišti stali konkurenti. To už se nestává?
Zdravá konkurence je dobrá. Ve smlouvě máme všichni pevně daný počet představení, což za Krysaře nebylo. Myslím, že to bylo dané jistou nezkušeností a neotrkaností, přece jen byl Krysař jedním z prvních muzikálů. Nicméně podrazy si lidé v Krysaři nedělali. Byla jsem tehdy hodně mladá a myslela jsem si, že mě všichni musí mít rádi. Z toho jsem vyrostla a vím, že nejde, abyste každému byla sympatická.
Muzikál jako ohřívaný gulášPřečtěte si recenzi Mony Lisy |
Mluvíte o pohodovém zkoušení. Ale z muzikálu dramaticky odcházela Iveta Bartošová, kterou jste v roli Mony Lisy nahradila.
Vedle mé původní role Margarety jsem Monu Lisu od začátku zkoušela jako takzvaný swing, tedy abych mohla zaskočit za kteroukoli z hlavních představitelek. Pak Iveta odešla a doslechla jsem se, že je to práce klanu Jandů. Vedle táty mi připočetli fakt, že v divadle pracuje jeho bývalá žena Martina. Chvíli mě to mrzelo, ale pak jsem si řekla, ať to lidi posoudí sami, až mě uslyší.
Odešla jste do Německa, abyste nebyla považována za protežovanou dcerku?
Přesně tak. Já jsem muziku ani dělat nechtěla, chtěla jsem být tlumočnicí, ale nevzali mě na školu. Tak jsem přemýšlela, jak naložit s rokem volna, než budou další přijímačky. Zamilovala jsem se do Němce a odešla s ním. Brala jsem to jako dobrou příležitost naučit se k mým pěti jazykům ještě němčinu. Nenapadlo mě, že tam zůstanu patnáct let.
Většina lidí, kteří začnou dělat muziku, vzhlíží k Americe nebo Británii.
Jasně, němčina je považována za nezpěvný jazyk. My však zpíváme anglicky. O úspěchu v New Yorku nebo Londýně sní každý evropský muzikant. Amerika je nejtěžší, a to i pro kapely, které v Evropě prodávají statisíce desek. Hráli jsme pro vydavatelství. Chválili nás, jak jsme fantastičtí. Tak jsme se opatrně zeptali, zda bychom měli šanci vydat desku ve Státech. Zatvářili se, jako bychom spadli z višně. Jsem hrdá na to, co jsme dokázali v Německu. I když i tam zažíváme propady, ale zrovna jdeme nahoru.
Co tyhle propady ovlivňuje?
My jsme byli generace asi deseti punkrockových kapel, které zpívají anglicky, a útlum jsme pocítili všichni a ve stejnou dobu. Do módy se totiž dostaly německy zpívající skupiny. Je to pochopitelné, Němci sice anglicky rozumějí, ale každý národ má rád písničky v rodném jazyce.
Jak vám sedí muzikálové melodie Bohouše Josefa?
Mám ráda pop i muzikálovou hudbu. Nemyslím si, že bych byla dobrá herečka, ale baví mě navléct se do kostýmů – já rockerka se musela naučit chodit na podpatcích! Tuhle se mě někdo ptal, zda mi nevadí, že je to limonáda, ale vždyť je to přece muzikál. Nejde jen o hudbu, ale o celek.
