Kupředu levá, zpátky ni krok, zpívalo se po Únoru

Vítězný únor nebyl jen převrat mocenský, ale také kulturní. Ty písně byly tehdy všudypřítomné. Velebily práci, Stalina i Gottwalda, hanobily kapitalisty. Jejich hrdiny byli úderníci a pochopitelně traktory či frézy.

Pochodovými rytmy a hymnickými melodiemi charakteristickým skladbám, které zpívali unisono muži i ženy, se říkalo masové písně. A už od roku 1945 se stávaly základem nově vznikající socialistické kultury a také jedním z propagandistických nástrojů nadcházejícího komunistického režimu. Ten se ve zkratce snažil o jediné: vytvořit nové lidové písničky.

"Říkali nám po národě: Leninovi derviši. A my jsme jim slibovali šibenici nejvyšší," zpívalo se už za první republiky na melodii lidovky Pletla v kytku rozmarýnku. Slova starých písní však po válce už lidé zhusta zapomněli nebo pro komunistické funkcionáře nebyly dost aktuální, a to včetně velmi oblíbených předválečných šlágrů Voskovce a Wericha.

"Pamětníci třeba vzpomínali, jak při manifestaci na pražském Staroměstském náměstí oznamující před 28. říjnem 1945 znárodnění největších průmyslových závodů došlo k nezdařilému pokusu o hromadný zpěv známé Hašlerovy Té naší písničky české. Píseň se k podobné příležitosti ovšem nehodila, a proto se ji nepodařilo ani dozpívat," píše v knize Dějiny české populární hudby a zpěvu muzikolog Josef Kotek.

UKÁZKA PÍSNĚ KUPŘEDU LEVÁ

Na výzvy vytvořit "revoluční píseň..., jež vytvoří z jedinců mohutný, činorodý celek" proto už na podzim 1945 odpovědělo nakladatelství Melantrich, které vyhlásilo soutěž s názvem "Se zpěvem na barikády práce".

Vliv nacistických pochodů

Do té se sešly čtyři stovky nových písní, z nichž se však podle Kotka mezi lidem chytla jediná, a ještě k tomu ne vítězná kompozice mladého skladatele Václava Dobiáše, který ji napsal na text básníka Františka Halase a popularitě se těšila pod názvem Budujeme.

Posluchače si získala melodií připomínající populární dechovku, ale i bodrým textem, v němž se zpívalo: "Hubu utře, kdo se válí, republika práce je; tomu čest, kdo nezahálí, ten je její naděje."
Budovatelské písně však vznikaly i skutečně "zdola", v mládežnických agitačních skupinách, a coby amatérské se většinou nedočkaly vydání a šířily se většinou jen ústním podáním. Velice populární se stala například skladba Údernická, jejíž autor není známý, ale píseň má vroubek. "Autora mimoděk asi ovlivnila i melodika tehdy stále ještě povědomého nacistického pochodu," píše Kotek.

Zlatá éra masových písní naplno začala s únorem 1948. Největším šlágrem se stala bojovná píseň Kupředu, zpátky ni krok, kterou napsal skladatel Jan Seidel a jež bezprostředně oslavovala komunistický převrat; fanfáry v jejím závěru se staly znělkou hlavních rozhlasových novin.

Lenin se hůř rýmuje

Autoři budovatelských písní brzy stáli před novými problémy: čistě agitační texty přestávaly lidi oslovovat. Proto se v nich začala více objevovat lyrická témata, jež mladým svazákům v modrých košilích s kytarou či harmonikou v ruce seděla víc.

Oblíbenými se staly častušky, které podle sovětského vzoru bezprostředně reagovaly na místní problémy. Ve skladbě jde Frantík kolem zahrádky tak třeba mladý dělník vyznává lásku dívce i své fréze.
S rokem 1953 a Stalinovou a následně i Gottwaldovou smrtí se řada písní zakazovala či musela měnit. Týkalo se to třeba písně Všichni jsme mladí, v níž skladatel Ludvík Podéšť zhudebnil novinové verše Vítězslava Nezvala. Problém byl v závěru druhé sloky, kde se zpívalo: "Mladý, ach mladý je soudruh Stalin!" V novějších nahrávkách byla skladba bez této sloky, proběhl i pokus nahradit Stalina za Lenina, to se však špatně rýmovalo.

Na Podéště se lepila smůla. Zákazu se časem dočkala i jeho další populární píseň Zítra se bude tančit všude, která vznikla v roce 1951 ke stejnojmennému filmu. Text k ní totiž, jako i k některým dalším budovatelským písním, napsal tehdy začínající a ideologicky zapálený básník Pavel Kohout. Ten však v padesátých letech ze svého přesvědčení vystřízlivěl a jeho práce začal režim zakazovat.

Masové písně - ukázky zde

Optimistické bojovné skladby 40. a 50. let oslavovaly  komunistickou ideologii. Navazovaly na tradice předválečných dělnických či trampských písní, ale i některých skladeb Osvobozeného divadla.
Zpívaly je hromadně a většinou unisono sbory mužů a žen. Většinou svižné pochodové písně s fanfárami a zpěvnými melodiemi, v nichž molové sloky střídaly durové refrény.
Měly být novými lidovkami, později se však hrály jen při stranických a státních oslavách.

V polovině padesátých let byl "masové" oblibě režimních šlágrů stejně konec. Ukázalo se totiž, že nahrávky skoro nikdo nekupuje. A tak nakonec i Svaz československých skladatelů na své konferenci v prosinci 1955 konstatoval: O masové písně už není zájem.