RECENZE: Kryštof se zbavuje provinčnosti. Na nové desce vyznává pop

Nová deska Kryštofa je zahlcená barvami a pozitivními emocemi. Srdcebeatem se kapela ještě víc přimkla k střednímu proudu. Na minulé desce Inzerát američtí producenti Yaron Fuchs a Ido Zmishlany pomohli jedné z nejpopulárnějších kapel v zemi shrnout samu sebe. Na Srdcebeatu společně hledají nové zvukové možnosti.

Fotogalerie4

Kapela Kryštof na promo snímku k albu Srdcebeat | foto: Georgi Stojkov / Karel Kita

Přestože Kryštof samplery používali vždycky, už od uvedení titulní skladby nové desky je zřejmé, že se na nahrávce rozhodli vyzkoušet dělat věci jinak, často s nostalgickým odkazem k estetice osmdesátých let.

Na albu je deset písniček, které se od klasického Kryštofa neliší jádrem, ale obalem. Přibyl důraz na nečekané rytmické detaily, deskou zní „velké“ kotle, kapela písničky staví víc na syntezátorech než na kytaře a album dobarvuje spousta propracovaných doprovodných vokálů.

Kryštof projevuje profesionální schopnost dotáhnout věci do konce a s maximálním výsledkem, skutečně zní jako velká popová kapela, které se povedlo naladit se na trendy a posunout sama sebe.

Srdcebeat

85 %

Kryštof

Cenou za to je někdejší rozervanost, kterou v sobě písně i projev Richarda Krajča měly. Srdcebeat zní ve srovnání s předchozími deskami „přeleštěně“. Přestože o něm Krajčo mluví jako o jednom z nejvíce emotivních alb a některé texty jako u zpovědi Toužím tomu odpovídají, celek jako by kvůli všudypřítomné dokonalé „velké“ produkci postrádal jistou esenci syrového prožitku.

To neznamená, že by chyběly skladby, které budou dojímat, týká se to ale hlavně těch zvukově „nejobyčejnějších“. Duet s Lenny Přiznání překvapí měkkým zvukem baskytary Fernanda Saunderse i nápěvem pošilhávajícím po Muchomůrkách bílých.

Závěrečná Ty a já je love songem, který emoce přímo ždíme a má v sobě sílu konkurovat Cestě. „Doufám, že co mě i tebe tak mrazí, nejsou jen tři tečky na konci frází,“ zpívá Krajčo s předem jistým efektem nad dojímavým zvukem klavíru. Jsou to nejsilnější okamžiky desky.

Srdcebeat bude v diskografii Kryštofa důležitou nahrávkou. I když to nebylo zadarmo, kapele se na ní skutečně sympaticky povedlo vymknout se provinčním nástrahám tuzemského popu, kdyby v otvírací Každé ráno nezněla čeština, mohli by ji mít v repertoáru třeba populární The 1975. Ve skladbě Tak pojď hledat břeh se zase podařilo dostat jeden z klasických rokenrolových riffů do nečekaných souvislostí v jádru taneční písně. A podobných okamžiků a vychytávek je na desce celá řada.

Jediné, s čím Kryštof na promyšlené nahrávce zápasí, je překvapivě čeština, která v těchto aranžích (Každé ráno, Vysněnokrajina) zní místy trochu na sílu. Pro pop to není jednoduchý jazyk. A krystalický pop dnes Kryštof – se vší tou bezstarostností, barevností, euforií bez limitů i srdcerváčstvím - hraje. Pokud ne nejlépe, tak určitě nejodvážněji ze všech kapel u nás.