Dnes má na svém kontě přes 80 samostatných výstav a účast na 250 výstavách v galeriích na různých kontinentech. Jen v Austrálii ho moc neznají a Afričané jsou na tom taky hůř: tam vystavoval jen jednou. Loni v Káhiře.
Privilegium umřít hlady
Nejdřív si kreslil křídou na linoleum. Babička ho učila koně, ale brzy pochopila, že žák překonal svého mistra. Pak šel "do učení" ke staršímu kamarádovi, Nikosu Armutidisovi. Oba byli z Veverských Knínic, vesnice u Brna, a potkali se později i na studiích. Kokolia studoval grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a poté byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Ta měla v podivné normalizační éře jednu výhodu: její absolventi dostali "papír", který jim umožňoval žít na volné noze. "Dnes to zní divně, ale nemít práci bylo trestné. Diplom AVU mi dával zvláštní privilegium umřít hlady."
Jeho profesor na akademii Jan Smetana, jenž mu přátelsky říkal Cvočku, byl vynikajícím pedagogem. Tak dobrým, že se Kokolia bál, aby nepodlehl jeho vlivu. "Měl jsem hrůzu z akademismu. Smetana byl dokonalý učitel, ale v našem oboru, který je plný paradoxů, to může být nebezpečné. Raději jsem ho ignoroval. Až pár let po škole jsme našli příležitost si vylít srdce. Dnes na něj myslím stále častěji, hodně mi chybí. Nejen když stojím před svými studenty."
Školu skončil v roce 1981, pak ho ještě čekala vojna. Normální - u motorizované pěchoty, takže žádný armádní umělecký soubor.
Vlastní cesta
I po absolvování akademie šel svou cestou. Kolegové si během prvních let po škole budovali zázemí, stavěli ateliéry, sháněli obživu. On se místo toho pokusil nalézt vlastní vyjádření. Kreslil, tvořil, přemýšlel, ale také žil doslova z ruky do úst. "Větší část osmdesátých let jsme žili bez peněz. Podporovala mě manželka, příbuzní a přátelé, dvakrát se mi dokonce stalo, že mi na ulici dal neznámý člověk peníze. Pětistovku, za to by byl metrák sóji." Jednoho z těch dvou tajemných dárců potkal později znovu. Nedávno spolu vydali velkou knihu Kokoliových kreseb.
Byla to zvláštní doba. Kokolia žil a maloval střídavě v Praze a na venkově, mnozí už o něm věděli a jeho tvorbu sledovali. Měl za sebou několik stovek podivuhodných kreseb. Nakreslené situace provokovaly, zneklidňovaly, byl v nich absurdní humor i úzkost. Odpovídaly tehdejší době. A tak je mnozí přirozeně chápali jako útok na komunistický režim. "Samozřejmě, doba do věcí prosákne, tomu se nedá utéct. Ale pro mě ty kresby vůbec nebyly politické. Kreslil jsem prostě svoje příběhy. Rozhodně jsem nebyl zakázaný umělec." Přesto ho zaujalo, jak pečlivě se cenzoři zabývají výtvarnými díly. "Věřili, že každý tah na obraze něco důležitého znamená. Sám se od té doby pokouším vnímat obrazy taky tak - doslovně. Doporučuji to každému."
Víra v malbu
Polooficiální výstavy v osmdesátých letech oslovovaly široký okruh diváků. "Lidi měli neskutečně jemný cit pro rozpoznání proměnlivé hranice mezi povoleným a nepovoleným. To byla naše hlavní kvalifikace. Naštěstí už je k ničemu." Uprostřed obecného marazmu se objevily i světlé momenty. Jednoho dne se v Knínicích nečekaně objevila kultivovaná dáma a vybrala několik kreseb pro sbírku Národní galerie. Pro rodiče Vladimíra Kokolii to znamenalo potvrzení, že zvláštní kariéra jejich syna možná má nějaký smysl.
Současně s kreslením se věnoval i malbě, ale dlouho pro ni nenacházel odezvu ani u svých přátel. "Říkali mi, ať jenom kreslím, ale já jsem věřil v malbu. I když vypadala nezajímavě. Chtěl jsem v malbě absolutní volnost včetně svobody malovat blbé obrazy." Vybudoval si kolem malby celou mytologii. Podle Kokolii je obraz živá bytost a malíř se může přičinit, bude-li "hodná", nebo "zlá". Obraz by se neměl prodávat cizím lidem, neměl by být dokonce ani fotografován. O dekádu později vyústila tato tendence ve výstavu "léčivých obrazů" ve výstavní síni Mánes. "Byla to parodie na image léčitelů a senzibilů, ale současně úplně vážná věc. Člověk nemůže vědět, co všechno se při malování do obrazu dostane. Lidi za mnou chodili a ptali se, jak mají poznat, který obraz je na játra a který třeba na pocení. Říkal jsem jim - vystavte se obrazu, zůstaňte s ním, vy sami musíte přece poznat, jestli k něčemu je. Jinak to nemá cenu. Nejsme zvyklí mít důvěru ve vlastní vnímání."
Kokolia (otec tří synů) v té době však nežil jen malířstvím či rodinou. Hrál v rockové kapele E, kde se zavázanýma očima zpíval vlastní texty. "Brno se stalo v půlce osmdesátých let celkem živým místem pro bigbít. Vešlo to do historie pod ošklivým názvem brněnská alternativní scéna. Hrály tu kapely Pro pocit jistoty, Ještě jsme se nedohodli, později E, Dunaj, Z kopce a samozřejmě Iva Bittová. Byli to samí pěkní lidi."
Od shonu do Ameriky
Pád komunismu zastihl Kokoliu ve Špálově galerii v Praze, kde s dalšími umělci distribuoval letáky. "Nic jsem neorganizoval, to by jinak ta revoluce - nebo co to bylo - dopadla ještě hůř."
Kokoliovi se otevřely nové možnosti. Hned v devadesátém roce se stal vůbec prvním nositelem ceny Jindřicha Chalupeckého, která se uděluje umělcům do pětatřiceti let. Stihl to jen taktak. S oceněním získal i možnost odjet na studijní pobyt do USA. S jeho výstavami, zvlášť zahraničními, se v té době roztrhl pytel, a tak cesta do Ameriky - poněkud netypicky - znamenala útěk před hektickým způsobem života. "Potřeboval jsem se zastavit a zjistit, jestli se nenechávám rozmašírovat mechanismem uměleckého provozu. A naopak, jestli můj skeptický postoj vůči němu náhodou neznamená jen skrytý strach z úspěchu."
V Kalifornii se dověděl, že na Akademii výtvarných umění v Praze proběhne konkurz na vedoucího pedagoga grafického ateliéru. Na AVU teď působí už přes deset let. "Je napínavé sledovat, jak se vnímání studentů proměňuje. A sám se musím proměňovat taky." Loni ho navíc kolegové zvolili předsedou akademického senátu. "Jejich důvěra mě zaskočila, vždycky jsem byl nemožný v praktických věcech a netoužil nic řídit. Nemám ani řidičák. Teď jsem nečekaně u sebe objevil schopnost číst legislativní a ekonomické dokumenty, prošel jsem náhlým úředním osvícením a po letech jsem se začal zajímat kromě výuky ve vlastním ateliéru také o školu jako celek."
Studentem i učitelem taiji
Kokolia je už na pohled velmi klidný a vyrovnaný - léta se totiž intenzivně věnuje taiji, starému čínskému bojovému umění. Aby rozuměl svému učiteli, naučil se čínsky. Věří, že principy bojového umění rodiny Chen (které studuje asi patnáct let) člověku pronikají do malování a vůbec do celého života. Taiji externě vyučuje i na brněnské FaVU v kurzu Stání za stojanem. "Název kurzu zní potrhle, ale je to vážná věc. Možná se nám líp buduje společný slovník, když mluvíme o geometrii postojů, než kdybychom se prodírali uměním."
Kokolia by si přál, aby se zájem o výtvarné umění rozšířil. "V mém světě se s uměním zachází profesionálně, uchopuje se do bílých rukavic, prodává se za peníze, vyučuje se. Je to elitní - nebo elitářská - věc, přes veškerou snahu umělců ho shodit nebo s ním proniknout do veřejného prostoru. Na druhou stranu existuje spousta lidí, kteří si doma občas něco nakreslí a stydí se za to. Velké umění je jim nepochopitelné a nesympatické, ačkoli taky kreslí, malují nebo sochají. Přemýšlím, kde by mohl být mezi těmito skupinami spojovací článek." Věří, že klíč je v kultivování přístupu diváků: "Pro začátek stačí před obrazem jen trochu zbrzdit. Znáte někoho, kdo se vydrží dívat na obraz třeba plnou minutu?"
| Odkud jsem Z Veverských Knínic, kde jsem se narodil 27. listopadu 1956. Občas je někde uvedeno, že jsem z Brna, nebo dokonce z Prahy, což se Kníničtí Veverčáci vždycky dozvědí a je z toho ostuda. Obec Veverské Knínice se nachází v Boskovické brázdě, což je jedna z nejvýznamnějších brázd. |
| Čím vším jsem byl Léta jsem se snažil nebýt ničím a nikým, jen uvolňovat místo, abych nepřekážel, aby se obrazy mohly malovat víceméně samy. Ale časem jsem stejně přijal několik rolí, takže jsem otcem, učitelem malování a učitelem taiji, teď se snažím být dokonce úředníkem, což mi připadá jako hodně divoká a ulítlá role. |
| Co se mi v životě asi nejvíc povedlo Tu otázku si nekladu. Spíš se zabývám tím, co se nepovedlo. Až se začnu fixovat na úspěchy, bude to můj konec. Ale jestli musím odpovědět, tak asi nejdůležitější byl ten křídový kůň na linoleu. |
| Můj nejbližší velký úkol V září přijede mistr Zhu Tiancai, můj učitel taiji, to bude velká věc. Měl bych se však soustředit i na svou retrospektivu v brněnském Domě umění, připravujeme to jako velkou interaktivní akci. Ještě předtím začne školní rok na AVU, kde se mi zdá, že musí k něčemu velkému v dohledné době nutně dojít. Nejbližší úkol, každodenní, ale taky velký je rodina: aby fungovala a abychom opravili dům v Knínicích. Ještě bližší velký úkol je namalovat příští obraz. Takže hlavní problém bude zjistit, který úkol má kdy přednost. |
 Malíř Vladimír Kokolia |
 Malíř Vladimír Kokolia |
