Jméno si udělala jako občasná zakázková fotografka, ale také volnou tvorbou. Na tu kvůli "kšeftům" nikdy - na rozdíl od mnohých jiných - nerezignovala a bilanční účet z ní nyní skládá v pražské Galerii Fronta výstavou Ženy a stejnojmennou publikací.
Nejstarší snímky pocházejí z roku 1976, nejmladší jsou předloňské. Vždy jde o černobílé práce zachycující ženy mladého a mladšího věku, výjimečně s dětmi. Ve výběru dominují osmdesátá léta, autorčino očividně nejplodnější desetiletí - to už věděla, co chce, a disponovala dostatečnou energií své vize naplňovat.
S odstupem je patrné, že u Skoupilové šlo až o hektickou dekádu: autorsky v ní dílem navazovala na to, v čem se našla v letech sedmdesátých - v aranžovaných, nicméně civilistně působících portrétech a (polo)aktech žen. V jiné linii své tvorby začala modelky více stylizovat, v ateliéru jejich těla konfrontovala a komponovala se zrcadly, rámy, nábytkem, papíry.
A v další souběžné linii akcentovala eroticko-romantický odér a přibližovala své práce - dodnes není úplně jasné, nakolik vědomě - k hranicím kýče. V sérii předloňských aktů je sice vysledovatelný pokus o návrat k původní jednoduchosti vyznění, ovšem nestrojenost se už nedaří úplně vrátit, je zde příliš nánosů, řeka už je jiná...
"Nadčasové klima, šarm atmosféry kdysi a vždy, jako by všechno pokračovalo a nikdy nic se nezměnilo, kontinuita společnosti dávno a nyní, cosi pozapomenutého, jakýsi klidný luxus, chvíle nicnedělání, pozastavení času, krása zbytečných gest, kultivované a rafinované fyziognomie, obličeje pěstěné, krásné a chytré, to vše vidíme na fotografiích Petry Skoupilové," píše procítěně v úvodním slově publikace Ženy kunsthistorička Anna Fárová.
Jen na okraj: brožura dopadla lépe než výstava - v zašlé Galerii Fronta (vskutku duch osmé dekády...) jsou práce "našlapány", jde o banální rozvěšení, nikoli o promyšlenou instalaci.
Jenže text Fárové, datovaný 1986-2004, to s "odčasověním" a spočíváním na popisech toho, co je na první pohled vidět, přehání. Teoretička zjednodušeně praví, že jde o dílo "slohově jednotné", nebere v potaz, že dobově podmíněný vývoj má i vnímání tvorby - a to i tehdy, když bychom přistoupili na "nadčasovost" těchto fotografií. A v neposlední řadě se Fárová nepokouší Skoupilovou třeba jen náznakem vřadit do fotografického kontextu ani domácího, natož světového.
Petrou Skoupilovou cudně dotýkaná erotika ryze ženského světa v sobě před dvaceti roky nesla náboj dekadence i autenticity - tak svázaná a šedá to tady byla doba. Co z těch fotek zbylo dneska? Tam, kde Skoupilová snímala ženy v pokojích, za okny, ve stylizovaně mimoběžných, jakoby všedních situacích, většinou zůstávají půvab a něha.
Avšak ateliérové kreace i z toho nejplodnějšího období, tedy z osmdesátých let, v mnoha případech obnažují autorčiny výtvarné limity, znamenají pouhý předstupeň k tomu, co posléze vizuálně pregnantněji a eroticky nabitěji začal produkovat například slovenský student na FAMU Tono Stano.
 Jeden ze snímků volné tvorby fotografky Petry Skoupilové |
