Výbuch sopky a následná tsunami zabily přes šestatřicet tisíc lidí. Vulkán toho dne zahřměl čtyřikrát, poslední exploze byla nejničivější. Výbuch je považován za nejhlasitější zvuk v lidské historii, byl slyšet přes celý Indický oceán až na ostrov Mauricius či k pobřeží Austrálie. Každý, kdo se v době exploze vyskytoval do vzdálenosti nějakých šestnácti kilometrů od epicentra, podle dobových zpráv ohluchl. Tuny materiálu vyvržené do stratosféry způsobily, že se ještě několik let poté západy slunce barvily hrozivě do ruda. Právě takový západ slunce lze podle jedné teorie vidět v expresionistické klasice Výkřik norského výtvarníka Edwarda Muncha.
Inspirovaný touto zkázou doslova biblických rozměrů nazval Karel Čapek své dílo Krakatit. Popsal tu snahu člověka ovládnout celý svět pomocí přírodní síly a v podstatě předpověděl atomovou bombu. Temný román nabitý výbušnou silou paradoxně vznikal na pohodovém místě, ve výletní restauraci v Jindřichově Hradci. Čapek jej napsal za tamního pobytu roku 1922, vydal o dva roky později.
S Caisovou hudbou
Téměř přesně 130 let od výbuchu sopky přináší svou verzi Čapkova Krakatitu pražské Švandovo divadlo. Tvůrci se pokusili nasadit předválečné poselství na dnešní dobu.
"Snažili jsme se zachovat Čapkův Krakatit a zároveň volit současnou formu vyprávění - akcentovat současné okolnosti tak, abychom příběh inženýra Prokopa nevnímali jako protiválečné retro, ale jako živý a napínavý příběh zápasu o spasení člověka, jeho duše. Člověka, který toho chtěl příliš mnoho. A to je pořád velice aktuální téma," říká režisér Daniel Hrbek.
V jeho inscenaci se jako inženýr Prokop představí Tomáš Pavelka, tajuplnou Princeznou Wille bude Zuzana Onufráková, dále hrají například Filip Čapka, Marek Pospíchal či Marek Daniel.
Představení slibuje i zajímavou audiovizuální stránku. O hudbu se postaral Milan Cais z TataBojs, kterého k tvorbě inspiroval "industriální a technicistní tón" románu. Kostýmy navrhl mladý výtvarník Jozef Hugo Čačko, který se pro změnu nechal ovlivnit starými verneovkami.
Dvakrát Vávra
Záhy po atomovém epilogu druhé světové války se příběh vědce bránícího svůj objev proti zneužití přenesl na stříbrné plátno. Ještě černobílý filmový Krakatit s vynikajícím Karlem Högerem v hlavní roli měl premiéru na jaře 1948 a vzbudil respekt doma i za hranicemi, mimo jiné díky realisticky vyhlížejícím trikům. Je unikátní také svým pozadím, neboť jde o jedinou scenáristickou spolupráci režiséra Otakara Vávry s jeho méně známým bratrem, hercem Jaroslavem Vávrou, jenž byl spjat zejména s němým filmem a zemřel již v roce 1960.
Otakar Vávra zfilmoval Krakatit ještě jednou - roku 1980 pod názvem Temné slunce, ale posun původního děje do tehdejší doby s jejím propagandistickým nádechem se hrubě nepovedl. Ani barva nepomohla a z postav teroristů si diváci vesele utahovali.
