Po dlouhých devadesáti letech Národní divadlo znovu uvedlo Shakespearovu historickou tragédii Richard III., hru o bezohledném dychtění po moci, jejím dravém uchopení a stejně prudkém pádu.
Již jen prodleva, s níž se Richard III. znovu dostává na jeviště první scény, budí zvědavost. Co teprve obsazení, v němž šeredného krále padoucha hraje ani ne třicetiletý Richard Krajčo.
Již scéna vyvolává pocit stísněnosti: jako by se tragédie dvou růží zpečetila na dně zrezlého sila, jehož stěny ční až do nebe. Také horizont obemyká kovový plášť, ve kterém se však mohou otevřít pokojíčky: kašírovaná kaple, v níž si Richard nasazuje masku zbožného a skromného svatouška, či galerie s chórem, zvěstujícím konec zlodušského panovníka.
Kovové lavičky, zpoza nichž se vynoří například vrahové, trochu připomínají studenou čekárnu, v níž čas od času zarachotí výtah, odvážející vězně do Toweru. Působivá scénografie má však jednu zásadní chybu: scény ze žaláře, situované do orchestřiště, vidí jen první řada parteru a pak již zvýšené lože a balkony, zbytek publika se musí smířit s faktem, že většinu děje v towerském podzemí stejně bude vnímat jen akusticky.
Celý anglický dvůr je vlastně docela odpudivý: umírajícím, jen polooděným králem Edwardem (Igor Bareš) počínaje a královnou (Jana Preissová) navlečenou do modrých šatů a kožešiny konče. Což teprve mrzák Richard: na jeviště vchází v koženém, vojenském kabátě, znetvořenou ruku schovává v kapse na prsou.
Pod kabátem do renesančního střihu stylizovaný oblek zvýrazňuje fyzické deformace: Richardovo tělo jako by vzdorovalo přirozeným proporcím. Krajčův Richard se na první pohled jeví jako zlosyn bez kousku ďábelskosti, jako zlo skoro přízemní až olezlé, pomalu otravující vše kolem. Umí ovšem i děsit: například ve výjevu s malými bratránky, kterým měří rychlým zářezem nože na stěně výšku: jako by jim tím rovnou hlavy stínal.
Jak se mýlí Buckingham, společník Richarda na cestě k moci, když se domnívá, že strůjcem hrbáčova úspěchu je on sám! David Prachař vykreslil Buckinghama jako sebejistého kariéristu, snad trochu s homosexuálními sklony. Je to právě Buckingham, kdo nasadí hitlerovská gesta i rétoriku, když hřímá pro zvolení Richarda králem. A téhož Buckinghama Richard při první známce zakolísání doslova odkopne jako psa.
V druhé polovině, kdy se Richardův trůn začne kymácet, do panovníka vstupuje stále větší zuřivost a narůstající šílenství. Zhoršuje se také jeho fyzické postižení: již stěží ovládá své tělo, podléhající stále intenzivnějšímu třasu.
Hra hlavně o mužích
Režisér Dočekal dobře staví řadu scén: například odchod princů do Toweru, doprovázený vrahy, kteří na sebe vzali masky klaunů a zvířátek, nebo bitvu na Bosworthském poli: Richard kráčí po bojišti na barelech, trpaslík povýšený na obra, aby byl vzápětí z výšky sražen. Kladem inscenace je rovněž sugestivní hudba Michala Novinského a Jana P. Muchowa.
Richard III. je hra o mužích, ženy jsou především nositelky důsledků mužských činů, a jejich jazykem je nejčastěji lamentování. V Dočekalově inscenaci se jim však herecky příliš nedaří, nepřesvědčivá je lady Anna Sabiny Králové i královna Alžběta Jany Preissové. Snad jedině Iva Janžurová jako vévodkyně z Yorku má silnou chvíli, v níž surově odmítne Richarda, usilujícího vymačkat aspoň stopu matčiny lásky.
Dočekalův Richard III. uvázl na půli cesty k výšinám, kam měl namířeno. Přesto však stojí za zhlédnutí.
WILLIAM SHAKESPEARE - Richard III.
Národní divadlo, režie Michal Dočekal, hrají Richard Krajčo, David Prachař, Iva Janžurová, Igor Bareš a další. Délka 180 minut, premiéra 2. března 2006
Hodnocení MF DNES: 
